Láska?

Někdy už fakt nevím...

Láska. To milionkrát použité, miliardakrát zneužité slovo. Láska. Mateřská, křesťanská, bratrská, sesterská, milenecká, platonická, marná, šťastná, zbytečná... Kolik významů. O kolika osudech rozhodlo toto slovo. Kolika lidem pomohlo, kolika zachránilo život? Kolik jich zahubilo? Láska. Slovo literatury. Slovo filmu. Slovo s nejvyšší inflací. Slovo nehorázně zprofanované. Jen slovo? Kdo ji dnes ještě zná? Existuje vůbec? A je to ještě ona? A co to vlastně je? Definic je nekonečné množství. Každý, kdo byl kdy přesvědčen, že má druhým co říct, vymyslel nejméně jednu. Každý, kdo neměl co říct, jednu z těch definic použil. Co to vlastně je, že o tom každý ví svoje? Že by ji každý zažil? A nemáme to náhodou jen vyčtené a vyčuměné? Copak opravdu je? Každý ji chápe po svém. Bůh nechá chcípnout milion lidí, ačkoli je miluje. Rodič zachrání život svému dítěti i za cenu vlastní smrti, protože ho miluje. Julie zemře spolu s Romeem, protože ho miluje. Muslim zabije křesťana, protože miluje svou víru. Křesťan zabije muslima, protože miluje svou víru. Křesťan zabije křesťana, protože miluje peníze. Běloch zabije černocha, protože miluje svou barvu kůže. Muž zabije svou ženu, protože ji miluje tak, že ji nechce nechat jinému. Žena se nechá oplodnit spermatem svého mrtvého muže, protože ho miluje. Desítky lidí mrznou v ledové vodě, protože milují tuleně. A někdo umře na infarkt, protože miluje cigarety a chlast. Tak co ta láska vlastně je? Slovo? Nejnebezpečnější slovo na světě. Miluješ mě? Ano? A jak mi to hodláš dokázat? Zemřeš pro mě? Ne? Takže mě nemiluješ. Láska. Jak ji poznat? Tak, že nám někdo řekne, že nás miluje? Nebo tak, že si myslíme, že nás někdo miluje? Tak, že víme, že bez druhého nemůžeme žít? A opravdu bez něj nemůžeme žít? A co když nemůžeme žít bez svých neřestí? To je taky láska? Ne? Tak co to ksakru je? Že na objekt své lásky myslíme neustále? I ve spaní? Že jsme ochotni čekat hodiny, týdny, roky či celé životy na svoji lásku? Že jsme jako ve snách, pokud ji nemáme? A že jsme jako ve snách, když ji máme? Tak co to ksakru je? Komplikace? Překážka? Nebo to jediné, co nás drží při životě? A když přijde, poznáme ji vůbec? A není láska jenom to nejmenší zlo ze všech? Kolik dokážeme slevit, abychom měli pocit, že milujeme? Že jsme milováni? Každý potřebuje mít občas pocit, že je milován. Každý potřebuje mít občas pocit, že na něm někomu záleží. Každý potřebuje mít občas pocit, že není sám. Alespoň na chvíli. A tomu je ochoten podřídit skoro vše. A co pro lidi vlastně taková láska znamená? Někoho, s kým si rozumím? Někoho, s kým prožiju své nejlepší chvíle? Nebo s kým si rozumím v posteli? Nebo s kým se dobře pije? Nebo kdo mi pomůže, když mám trable? Nebo tohle všechno dohromady? Nebo jen pohlazení? Vlídnost? Pochopení? Nebo nám stačí jen to, že nejsme až tak nešťastní? Naplněná láska je často nazývaná štěstím. Ale není štěstím už jen to, že se necítíme nešťastní? Je tedy láskou i to, co nám prostě nepůsobí bolest? Nijak mě to nenaplňuje, ale ani nijak neubližuje, tudíž je to láska? Nebo jen další čekárna na lásku? A co když se nedočkáme? Co pak? Spokojíme se s čekárnou? Často to tak asi bývá. Když už nemůžeme mít to, co bychom chtěli, vezmeme si alespoň to, co je. Tfuj. Myslím, že tohle zná spousta z nás. Vem nás proto čert.

---