SVÍTÁNÍ

prozměnu trocha nostalgie. ale začíná mi to být jasnější

Kolik nenávisti si ještě musíš vyslechnout
z mých pokousaných úst!

Víš, někdy hladovím,
abych zahnala hlad
a někdy, někdy nepřicházím.
Obnažuji se ve svém úsměvu.

V noci, v parku,
ležíc na obličeji,
cítím tvůj opatrný dech.
A dál si probodávám ruku stéblem trávy.
Když to nepochopíš, nemůžeš to prožít.

Květy opadávají ze stromů a zavírají bary.
Rychle! Chytni mě za ruku,
je to melancholie
co se do mě zakousla.
Za chvíli bude čas,
kdy se vrátím domů
a zapomenu...

---