Strach

úhybný manévr bizona                              stěna pobořená v prach               strach
         malé děvčátko, bez domova                                  půlnoční střepy
řeknu vám, co je strach                                potkal jsem malou holku a ona „budeme si hrát?“ a já „proč ne“, proč vlastně ne, tak se jí ptám na co a prej na prodavače. Otrhal jsem lístky, z šípkové růže, co se tu proháněla do výše, jako že to budou peníze a ta malá holka, v třapatých bačkorách, se proti mně rozeběhla, jako malý býček. Na stehna dopadly malé pěstičky a tloukly jak na bubínek a po tvářích se jí kutálely slzy, pevnější než lusky. Země se otřásala, země vřeštěla. Všechno se na mě hněvalo. A já se bál, já se tak bál, bál jsem se tak, až mi z očí vyhrkly slzy a plavily se po mém těle, baletily si po něm. Na kůži nechávaly povlaky sole, celé deky a pole, tělo je dýchalo a plnilo jí póry, krev, plíce játra. Běžel jsem, běžel pryč od té děvky. A čím víc jsem plakal, a plakal jsem víc a víc, sůl mě obalovala jak rybí filé. Když se ta rozhněvaná země rozletěla na kusy, vytvořil se kráter a z něj vylezla ta děvka, tentokrát o moc větší než já a ta nepříjemná brada se jí rýsovala o to víc a řekla, že bude platit a že chce jen dva pomeranče a pak mě ukazovákem přidržela za bok, natrhla levou nohu, pak škubla, usmála se a řekla „drobný  si nechte“, tehdy, teprve tehdy jsem pochopil, že až si bude příště nějaké dítě chtít hrát na prodavače, zaplatím raději bankovní kartou.

---