Mrtvý muž

Sestoupil ze stráně porostlé piniemi, prošel vlhkým pískem pláže, vystoupil po třech schůdcích betonového mola, posadil se, ponořil nohy do vody. Zapálil si. Upřel pohled na nekonečnou hladinu moře před sebou. Ryby sebou mrskaly v zoufalé snaze uniknout jeho zraku. Kdyby kolem letěl racek, mohl by spatřit zlomený, ale klidný výraz jeho tváře, již dávno ne odhodlaný, již dávno ne zlostný. Žádný pták tudy ale cestu neměl, a tak zůstal opět nepovšimnut.

Pohyboval nohama ve vodě, jen tak, aby se neřeklo. Částečky planktonu a jednobuněčné organismy ve vodě hledaly cestu mezi jeho prsty. Vždycky odpuzoval živé tvory. Nedokázal zjistit, jestli je to proto, že se ho bojí, že ho nenávidí, či zda jde jen o mimořádně škodolibý vtípek přírody. Osobně doufal ve třetí variantu, jist si ale být nemohl.

Nepřemýšlel. Už dávno neměl o čem. Své problémy vyřešil, smířil se s vlastní existencí a vychutnával si to málo radostí, které mu život přinášel. Nekladl si otázky, nehledal odpovědi, netoužil po změně. Přežíval.

Pravidelné vlnobití hypnoticky působilo na jeho vědomí. Upadal do polospánku, zase se probouzel, vídal nejrůznější podivná zjevení a halucinace. Míhaly se mu před očima jako pulci v rybníce, vtom však jejich rej ustal a proměnil se v jednu zvlášť silnou a sugestivní. Po vzdouvající se hladině se k němu pomalu blížila éterická bytost v bílém hávu s výraznou, byť zrakem těžko postřehnutelnou aurou klidu a pokoje.

„Nechtěl bys vědět, kdo jsem?“ promluvilo stvoření a jeho hlas se nesl jakoby ozvěnou, ze všech směrů, ale z velké dálky.

„Jsi moje halucinace. Tvoje existence je jen výplodem mého mozku. Jsi mojí součástí. Znám tě, nemusím se ptát,“ odpověděl.

„Jsi si jistý? Co kdybych ti řekl, že jsem Bůh? Tvůj Osud, tvá Smrt?“

„Řekl bych ti – zmiz. Už jsem se s tebou dávno vypořádal.“

„Nějak moc si věříš. Skutečně máš odpověď na každou otázku? Skutečně ses vyrovnal se vším, co před tebe život ve své mnohotvárnosti postavil? Myslíš, že tě nemohu ničím překvapit?“

„Ano.“

„Pak mi ale odpověz ještě na jednu otázku. Je tvůj způsob existence ještě vůbec životem? Nic nehledáš, na nic se neptáš, po ničem netoužíš, nechceš nic měnit… Žiješ?“

„Nad tím jsem nepřemýšlel,“ přiznal nervózně.

„Udělej to,“ poradila mu bytost. A zmizela.

Sestoupil ze stráně porostlé piniemi, prošel vlhkým pískem pláže, vystoupil po třech schůdcích betonového mola, posadil se, ponořil nohy do vody. Zapálil si. Upřel pohled na nekonečnou hladinu moře před sebou. Pravidelné vlnobití hypnoticky působilo na jeho vědomí. Z řady malých snů, zjevení a halucinací vystoupilo dobře známé bílé stvoření.

Nebylo třeba mnoha slov.

„Ne,“ řekl.