Námitky vzneseny, duše přesto neuspokojená...

Zasněžené štíty hor,
ty omšelé nálady
a zvuky,
z nichž čiší strach.
Zapálila bych si cigaretu
a mlčela bych.
A to ticho,
které by se ve mně rozhostilo,
bych určitě kumulovala
do srdcervoucího řevu!

A smích statečné ženy by
mě vůbec nerozházel.
Nebot' jsem vnitřně rozervaná
již od svého zrodu.

A vyhlédla bych si na baru
ženu, slečnu, dívku a celou
noc bych si s ní jen povídala.
A pak, brzy k ránu, bychom
se políbily.
A už nikdy bych ji nespatřila.

A spánek můj byl by již
navždy klidným.
A taky bych chtěla spolykat
všechny kapky nočního deště.
A sežrala bych všechny náplně
každé vypsané tužky.
A nikdy bych nepsala slohovku
na téma : Lavička v parku

Má nasranost by byla jediněčná.
A má romantika? Zbytečná.

A všechny medvědy bych hnala
z lesů do propasti,
vstříct osudu
- do sedmihradského království.
A tyto odporné substance by se živily
včelím medem, tajně!
Jako špatný obraz
ještě horšího malíře.

Cítím se jako neořezaná pastelka.
Jako zneuctěná dívka.
Léčím své nelibé stavy
několika desítkami panáků denně,
že se beze smyslů bodám
tou nejostřejší dýkou
přímo do srdce!

ŠÍLÍM!!!

A má krása se ztrácí.

Uniká vniveč!

A slyším, jak se mé ruce třpytí.
A nevnímám svůj vlastní pláč,
který probouzí mrzké pudy
prohnilých lidí.

Tolik zbytečných věcí...

---