Helmut Newton

Vlastně jsem si zářijové číslo FotoVidea koupil jenom kvůli reklamnímu letáčku zdarma vloženému, leč zaletovanému uvnitř. Sháním totiž objektiv. Příběh by měl logicky pokračovat tím, že jsem tiskovinu zahodil a nabídkový list pečlivě uložil. Konec. Na titulní straně ale začal další.

Na titulu byl akt s piklhaubnou od německého fotografa Helmuta Newtona, o kterém se teď hovoří s respektem, jakoby už umřel, a jehož výstava je tak slavná, že ji snad radši vynechám. Provokující kontrapunkt piklhaubny, symbolu pruského militarismu, a nahého ženského těla. Ta přílba z lakované kůže s agresivně čnícím bodcem na vrcholu je od 19. století přímo ztělesněním onoho "prušáctví" (směsi železné disciplíny cepované v národě rákoskou Bedřicha Velikého a Kruppových kanónů), které způsobilo, že velmoc druhého řádu s ambicemi mocnosti řádu prvního rozpoutala dvě světové války. Ostrá špice helmy je agrese prvoplánová, ostré a lakované nehty roztažené do spáru dravce ji umocní při delším pohledu. Lidskost obnaženého těla odlidštila "kožená ruka" pokrytá železnými hroty. Vhodný dárek pro fetišistu, který by ovšem za Viléma II. byl považován za nebezpečného sexuáního devianta a po roce 1933 zřejmě jako asociální živel skončil v koncentračním táboře. Přitom obě epochy německé historie si na fetiších z kůže a oceli vyloženě potrpěly.

Piklhaubna, tedy prušáctví, patří k nacismu stejně jako zdvižená pravice, dokonce je jedním z jeho zdrojů, i když na nás zrádně dýchá duchem dob dávno minulých a zdánlivě idylických. Polopatickou narážku na nacismus nenajdeme ani na fotografii (z roku 1987) z Bauwelt Katalogu na straně 37. A přesto ho tam je pořádný kus. Nacismus máme dnes poněkud zjednodušeně spojený s hákovým křížem, blesky na přílbách nebo s typickým knírkem. Ale nebyla jenom NSDAP, SS a Hitler. Existovala také DAF - Deutsche Arbeits Front. Členové této organizace budovali obytné domy i Atlantický val, dálnice i studeně velkolepé partajní budovy projektované prvním architektem Třetí říše Albertem Speerem. Říšský vedoucí DAF a zuřivý nacista Robert Ley se nakonec v Norimberku oběsil na ručníku. Ta lopata v ruce modelky by jako důkaz inspirace Německou pracovní frontou byla málo.

Důležitější je póza. Právě tak totiž byli na propagačních plakátech DAF zobrazováni muži, nebo lépe řečeno nadmuži, budující tisíciletou říši. Podobně chladná, dokonalá modelka drží pracovní nástroj jako voják pušku na přehlídce. Boty jsou masivní - určeny pro vykonávání těžké manuální práce. Když se podívám na stín, nepatří už ženě, ale muži. Duch organizace DAF. A přeci to není nábor do řad pracovní fronty. Šaty jsou sice strohé jako uniforma, ale mají jasný erotický náboj. Těžké boty jsou na vysokém podpatku a ten je přímo esencí téhož. Světlo zdůrazňuje tvar ňader. Absolutní protiklad k pokryteckému puritánství nacistického Německa. Fotografie níže na stejné straně (z roku 1996) je pravým opakem předchozí. Místo strnulosti jakoby nedokončený pohyb, místo ostře řezaných rysů kulatá dívčí tvář hledící s úsměvem snad do lepšího zítra. V pozadí dramatické mraky, ale samotný obličej zalévá slunce. Je to nevinnnost sama. Dlouhé blond vlasy jsou pevně staženy do dvou copů. Alfred Rosenberg, nacistický ideolog a "apoštol" nové rasy by z ní měl radost, protože přesně tak podle doktríny vypadalo zdravé německé děvče. Takovou by jistě v propagačním filmu o Svazu německých dívek postavili do první řady a časem by se jí dostalo "cti" účastnit se projektu Lebensborn. Šaty alá vzorná školačka - tedy alespoň dle barvy, sněhobílých manžet a kulatého límečku. Střihem spíš přitažlivě zvrhlá školačka. Krátké, s nebezpečně odhaleným kouskem nohou mezi spodním okrajem a punčochou, obtažené prostě provokují fantazii. A k nim samozřejmě patří i jehlové podpatky. Je to onen konfuciánský problém hledání černé kočky v černé místnosti, kde ve skutečnosti žádná není?

Newton se narodil v roce 1920 a v Berlíně žil do roku 1938, kdy mu z hlediska delší perspektivy nacisté nevědomky a jistě nechtěně prokázali službu, když ho donutili opustit Německo. Nezažil zlatý věk piklhaubny,ale důvěrně ji znal, vždyť prezident Hindenburg ji ještě jako voják nosil. Kolem plakátů DAF možná chodil denně a třeba s některou z těch děvčat s blond vlasy spletenými do copů. To vše v těch třech fotografiích je - ovšem jakoby viděno v zrcadle prohnutém do hyperboly. Vytváří kontrast a protikladem sarkasticky shazuje patos. Je to spíš výpoveď, snad vyrovnání, s minulostí vlastní země, než prostý akt či módní fotografie.

Vladimír Blažek (14.10.2003)

---