Existuje písmácký styl?

Existuje písmácký styl?

Pod dílem z ustrnutí od nicku nestálá se v kritikách rozvinula zajímavá debata, do které by, jak si myslím, mohl přispět kdokoli z vás, písmáků. A sice, otázka jež byla položena, zní: Existuje písmácký styl? Respektive diskutující zastávali různá stanoviska a objevili se zde tedy ti, kteří tvrdili, že písmácký styl existuje, a samozřejmě i ti, kteří tvrdili, že neexistuje.

Než li se člověk pustí do nějaké takovéto debaty, měl by si samozřejmě ujednotit, o čem se vlastně mluví. Takže, písmácký styl, jak ten termín chápu já, je modus literární tvorby, který by charakterizoval poetiku autorů publikujících na písmáku (poetiku zde myslím v nejširším slova smyslu tj. se zahrnutím: všech možných syntaktických figur [např. asonance, aliterace, rým, hlásková instrumentace… atp.], tropů – způsobů obraznosti, typu verše volný, vázaný, plus jejich podskupiny, ortografické figury, stylistické figury, témata, slovník autorů, místo, čas… atp.) – stylisticky zužuji pouze na poezii.

Moje zkušenost, která je založená na tom, že na tomto serveru působí (působilo) přes deset tisíc autorů, z jejichž děl jsem za rok mojí existence zde ledascos přečetl (samozřejmě v lidských možnostech), mě vede k názoru, že o něčem, co by se dalo nazvat písmácký styl, se nedá hovořit.

Beru především v potaz díla kvalitní, která by snesla označení poezie. Těžko se bavit o náctiletých rýmovačkách nebo o výkřicích neobsahujících jediný obraz, které jednoznačně sdělují, že „ona ho opustila.“  Ty jistě mají svůj styl, ale ať už jsou na písmákovi nebo ne, jsou stále o tomtéž; čili pro tuto kategorii děl vůbec nemá smysl hovořit o nich jako o písmáckém stylu.   

Zůstaneme li u těch děl, na kterých by se obec mohla shodnout, že skutečně poezií jsou, tak se domnívám, že žádný písmácký styl neexistuje. Vede mě k tomuto názoru především diverzita zdejších autorů. Kupříkladu tvorba Lyrykova je v ostrém protikladu s tvorbou von Tikowitze. Von Tikowitz sleduje především rovinu sdělnou, která je skoro vždy oproštěna od rýmu. Naopak Lyryk je charakteristický hojným používáním rýmu a novotvarů, jejichž neobvyklost ve čtenářích dostatečně rezonuje. Obrátíme li se zpět k von Tikowitzovi a zeptáme li se: Mohl by on dosáhnout své sdělnosti při hojnosti novotvarů? Domnívám se, že těžko. Stejně tak v naprosto odlišných pozicích stojí poezie egilova (podpořená nádhernou obrazností a bohatostí, která čerpá především z obrazů souvisejících s přírodou, krajinou, přírodními jevy) a například poezie Rowenny, která se obrací povětšinou jaksi lineárně (na to má autorka samozřejmě právo), až jaksi narativně k „ženskému rodu“. Anebo ptejme se dál: Jaké je srovnání autorek Rowenna a rabako? Z toho, že jde o ženy, i když věkově v odlišné pozici, by mohla být očekávána jistá míra blízkosti - existuje li onen písmácký styl, ne? A já tvrdím, že tomu tak naprosto není (samozřejmě si můžete myslet cokoli jiného, ale měli byste ukázat proč). Poetika rabako je založená především na obraznosti jevů, které rabako pozoruje především doma, v domě, v místnosti, v prostoru obývaném, což se mi zdá, že je Rowennině poetice poněkud vzdálenější…, ale především je to ta forma tvorby obrazu, která je odlišuje.

Přejděme k dalšímu autorovi a to k Viovi. Nacházíme zde opět bohatost novotvarů, jako to můžeme vidět u Lyryka, dokonce zde nacházíme četný rým (další spojnice mezi Lyrykem a Viem). Těch spojnic je to mnohem víc, řekl bych. Například, že jsou si i tématicky blízcí. Ale opět tu nacházím něco, co je výrazně odlišuje. Tím je, v poslední době Viem snad až přetěžovaná, fragmentace strof, které tečou spojeny nespojitě – viz Viova grafická úprava, o níž nepochybuji, že je záměrná, významotvorná, a vytváří tak svébytnou spíše stylistickou než syntaktickou figuru. Odtud by mi cesta vedla například k Miroslawkovi, jenž s touto figurou opět pracuje, ale přesto jinak.

Na závěr této úvahy, proč si myslím, že žádný písmácký styl neexistuje, Vám nabízím své východisko z té situace. Spočívá právě v podobnosti, souvztažnosti některých autorů (viz příklad vztahu Via s Lyrykem). Takových dvojic (obecně n-tic) by jistě bylo lze najít mnoho. Avšak jako celek (písmák jako literární styl – mluvím stále jen o poezii), jak se domnívám, že plyne z výše uvedeného; tak písmáka jako literární styl pojmout nelze; ona kýžená (a to v pravém slova smyslu) diverzita tu je nebo alespoň já ji tu pro sebe nacházím.

Literární styl písmáka neexistuje. Můj názor.

A co si o tom myslíte Vy? 

Na odpověď se těší drfaust.