Jistota

Umírá. A skrývá se před naší lítostí. Zbyly tu po něm jen rudé šmouhy, které se vpíjejí do oblohy jako krev raněného zvířete do vyprahlé země. Ale my ho nelitujeme. Naopak. Obdivujeme jeho odchod, protože jsme si jistí (tak nebezpečně jistí), že opět v plné síle vystoupí na nebeskou klenbu a bude nás dál laskat svými paprsky. "Ó, mocné slunce, to dokáže i zemřít znovu". A ani poté, co se tak děje stále znovu a ZNOVU, si neuvědomujeme jeho trpký úděl být jedinou jistotou v našem nejistém světě.

---