Momentka

Vrazila jsem na ulici do chlapa (pospíchala jsem a hledala jsem v kabelce peněženku, s tim mám věčný problémy, kabelka má tisíc kapes, kdo si má pamatovat, kam ji zrovna hodil, navíc se kolikrát ukáže, že jsem si šoupla do kapsy u košile). Slušně se omluvil a pozval mě na večeři (to mě potěšilo, čim je člověk starší, stává se mu to řidčeji a řidčeji, já vám nevim, čim to je!). Domluvili jsme se na čtvrtek a rozešli jsme se (ukázala jsem za záda, řekla jsem, že tam pracuju, ať se teda pro mě v šest zastaví). Líbil se mi, vypadal sympaticky a inteligentně (něco mezi čtyřiceti a pětačtyřiceti, lehce prošedivělý skráně, neoholenej, zkrátka přesně podle mýho gusta). Dneska přišel ke mně do práce (zájem chlapa, kterej vypadá sympaticky a inteligentně, fakt potěší). Zeptala jsem se, jestli si dá kávu a když kývl na souhlas, šla jsem ji do kanceláře uvařit (říká se tomu honosně kancelář, ale je to takovej kumbál velikosti výtahu, mám v něm klaustrofóbii). V minutě byl za mnou, natlačil mě na mikrovlnku, cpal mi jazyk na mandle, péro do ruky a funěl, že do čtvrtka se mu nechce čekat (nesnáším, když mi cizí chlapi cpou jazyk do krku, fakt, je to nehygienický). Proboha, je středa! Cvrnkla jsem mu nehtem o žalud a řekla jsem: „Počkej, zamknu“ a zatvářila jsem se vilně (v krizových situacích mám hlavu zcela chladnou). Otevřela jsem dveře dokořán, postavila se mezi ně a zařvala jsem: „A teď, laskavě vypadni!“ Šel pomalu, viditelně přemýšlel (děsně ráda bych někdy viděla chlapům do hlavy, co se mu tam tak mohlo v tý chvíli prohánět za myšlenky?). Když mě ve dveřích míjel, řekl: „Dobře, tak zítra, pa,“ políbil mě a odkráčel k Pavláku (nejspíš to byl pojišťovák, nebo zběhlej Jehovista). Když už jsem byla na ulici, zapálila jsem si. Spokojeně jsem se opřela o futra a vyfukovala jsem. >Tohle jsi zvládla, holka,< pomyslela jsem si a usmála jsem se na zajíce, který šel zrovna okolo (usmál se taky, vypadal sympaticky a inteligentně a já přemejšlela, proč mě nepozval na kafe).