přítel

o tom, že přátelství i toho nejmenšího tvora bychom si měli cenit a považovat

"To snad nemyslíš vážně!!" "Nech ho, vždyť vydíš, jak se třese.." "Jak, nech ho?? Tvůj syn Ti právě řekl, že je buzerant a ty jen tak jednoduše řekneš, nech ho? Já z něj tyhle nálady vytluču. Má chlapeček nějak moc volnosti. Pořád se někde fláká a potom si vymejšlí takovýhle kraviny. U nás v rodině nikdy žádnej buzerant nebyl, a tvůj synáček si vymyslí, že ON by snad měl být? No to bych se na to podíval!" "Můj synáček??? Myslela jsem si, že je snad i tvůj." "Chlap si nikdy nemůže bejt jistej. Po mě teplej neni, po tobě snad taky ne, tak po kom?" "Co tím chceš říct? Chceš snad něco naznačovat?" "No já si moc dobře pamatuju, jak to bylo s tím kuchařem odnaproti." "No to snad nemyslíš vážně?? To chceš vytahovat na světlo tyhle staré krámy?" "Já jsem už říkal, po mně to buzerant neni..." "Tak ty mně budeš takhle obviňovat? Tohle já nemusím poslouchat..." Poslední slova už Mirek slyšel přes zavřené dveře svého pokoje. Přes slzy nic nevnímal. Když se rozhodl v den svých sedmnáctých narozenin svěřit rodičům, čekal odpor, zmatek, možná i odmídnutí, ale nečekal, že se kvůli tomu spolu pohádají. Tolik se nenáviděl. Tolik normálních lidí na světě, jenom on musí bejt buzík. Čtyři miliardy lidí na světě a Mirek byl sám. Úplně sám. Neměl za kým jít. Neměl jediného tak dobrého přítele, kterému by se mohl svěřit se svými problémy, tolik rozdílnými od těch běžných. Neměl NIKOHO. To slovo jej deptalo, sráželo, utlačovalo. Pořád měl takový ten pocit staženého hrdla, jako když polknete příliš velké sousto. Ale bylo to mnohem silnější, palčivější a hlubší. Zaslzenýma očima se rozhlížel po svém pokoji. Styděl se i za svůj pláč. Za pláč, který je ventilem citu. Chlapi přeci nebrečí... Je, ale Mirek chlap? Kluk určitě. Je bezcitnost znakem "chlapství"? Náhle Mirek ucítil šimrání okolo svých nohou. Byl to jeho malý chlupatý pejsek. Od devíti let jeho nejlepší kamarád. Opravdový kamarád. Mirek jej vzal do náručí. Vděčné zakňučení a růžový hbitý jazýček olizoval Mirkovi slzy. Mirek pocítil neskonalou vděčnost a lásku k tomu tvorečkovi. Přeci jen je na světě někdo, kdo je ochoten mít jej rád takového jaký je. Naprosto a beze zbytku. Bez zbytečných otázek a pochybností. Má někoho, s kým si může povidat, hrát si, s kým se radovat z maličkostí. Ze slunce, z trávy, z větru.. Někoho, kdo je ochoten celou svojí dušičkou akceptovat Mirkovu osobnost. Mirek stále plakal. Ale teď to byly slzy dojetí, dvěčnosti, lásky, pokory a úcty k životu. Ucty k přátelství. Bez ohledu na to, z jaké strany přichází. Pejsek zavrněl a usadil se Mirkovi v náručí...

---