Naděje

Sedím ve ztmavlém pokoji a držím Ji za ruku. Je tak bezbranná. Leží na nemocničním lůžku, oči má zavřené. Okolo Ní drží stráž přístroje. Některé pípají některé jen zlověstně bzučí.

Vedle sedí On a objímá mě.

Dívám se na ni, je nádherná, skoro jako anděl. Dokonalost sama.

Ale nevnímá.

Je v komatu.

Sedím zde již několik měsíců. Někdy se zdá že se její stav zlepšuje a pak zase ne.

Najednou se ozývá lodní siréna. Nevím co se děje! Kolem běhají lidé v pláštích.

Berou Ji někam pryč.

Není to lodní siréna, to píská jeden ze strojů!

Běžím za Ní. Kam Ji, sakra, vezou?!

Do cesty se mi staví sestřička a povídá mi abych počkal tady, teď pro ni, prý, nemůžu nic udělat.

Sedím ve ztmavlé chodbě. Naproti, za prosklenými dveřmi bojují doktoři o Její život.

On mě pořád drží, teď už spíš svírá a dusí. Nebráním mu. Nejde to!

„Zatraceně, fibriluje!“

„Dávku adrenalinu! Hned!“

„No tak, holka, neumírej tady!“

„Zástava!!!“

„Nabíjte defibrilátor! Na stodvacet!“

„Pozor, odstupte od ní!“

„Puls?“

„Nehmatný!“

„Doktore! Nedýchá!“

„Masáž! Ale rychle!“

„No tak, žij!“

„Raz, dva, tři dech!“

„Nic!“     

„Raz, dva, tři dech!“

„Raz, dva, tři dech!“

„Raz, dva, tři dech!“ 

„Doktore! Je mrtvá! Tady už nic nezmůžeme!

„Máte pravdu, omlouvám se. Půjdu mu to říct.“

Co? Co mi to tu říká? To není možný! Vždyť byla ještě před chvilkou úplně v pořádku!

„Chci ji vidět!“

„Mě nezajímá, že je to proti předpisům!“

„Jdu tam a vy mi nezabráníte! Nikdo mi teď nezabrání!“

Sedím u Jejího lůžka. Vypadá jako by spala. Tečou mi slzy. Chytnu ji za ruku.

A políbím ji.

„Vypněte ten zasranej stroj!“

Pííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí píp      píp     píp    píp

 píp píp    píp píp      píp píp

Co? Co se…? Kde jste všichni? Haló, Ona není mrtvá, hej!!!!

A Naděje mi sevřela ruku. Posadila se jako by se nic nestalo. Svýma nádhernýma očima se na mě dlouze podívala. „Změnil ses.“ Usmála se.

„Pojď, ještě máme hodně co vyřizovat.“

„Kam jdeme?“

„Copak ty nevíš? Za jednou slečnou. Za tou, jak o ni tak moc stojíš. Za tou, o kterou bys měl bojovat!“

Podpírán svou Nadějí, překročil jsem bezvládné tělo Toho co mě tak svíral.

Neměl jsem však o svůj Strach obavy.

Strach nikdy neumře napořád.