Svitek papíru

Svitek papíru tam klidně leží a co v něm as tak je, ty se mě ptáš, snad touhy, které v hlavě běží, které těžko si lehce urovnáš. Řeknu ti jenom zahoď strachu a přečti si, co kdo tam mohl psát, ale třeba by o moc lepší bylo iluze mít a sny si přát. Třeba tam jsou už mnohá přání, která v doteku se tuhou zračí, třeba jen křídou vyrytá je tvář, co se směje, pláče, mračí. Třeba je to jen list papíru, co leží tady klidně ladem, třeba je to příkaz pro jednoho a pro druhého božím darem. Třeba je to jen vzpomínka, co nechal tady ležet starý děd, třeba je v tom radost, smutek, bolest, pláč a celý svět. Když vezmeš sirku, která hoří, a opatrně ji k němu dáš, tvoje zvědavost se lehce zboří, co je uvnitř ale nepoznáš. Pak zbývá ti jen představivost a to je víc než je zklamání, vždyť ten, kdo právě představivost nemá, smutek v sobě pak těžko zahání. Možná že nechceš zničit v žáru ta slova napsaná jen snům, pak tedy čti, co je tam psáno a iluze vezmi svojím dnům. Já spálila bych, co tam leží, ať už to vím a nebo ne, když zůstane mi přání s touhou, mám všechno, co je potřebné.

---