Podzimní cesta

Podzimní cesta

Je konec října. 
Svět mě dnes postavil do úlohy cestujícího ve vlaku.
Jedu daleko a jedu jen proto, že chci. Už to samo o sobě mě naplňuje pocitem nevšední radosti.
Slunce je dnes v pohodě, takže nevidím důvod, abych nebyl také.
Stojím u okna a hlídám krajinu, která splašeně utíká před dvojníkem našeho vlaku.
Mám o ní trochu strach. Je tak krásná a bezbranná. Svítí všemi barvami. Asi se zrovna oblékala do své netuctové parády, když ji překvapil On.
Přemýšlím, kde se vzal. Je velký a bledý. Běží vedle vlaku a ukusuje si z ní tak zběsile, že se před ním ani nestačí schovávat.
Zdá se, že ho nic nezastaví. K vlaku jakoby ho poutala nějaká magická síla. Sleduji to zoufalství krajiny se zvláštními pocity.
Měl bych jí konečně říci, že může být klidná. Já jsem se do ní dnes zamiloval. Ona se tak stala kouskem ve mně.
Měla by vědět, že ji teď chci chránit, a že se postavím i tomu velkému, tmavému, ať už je to kdokoliv.
Oslovuji tedy svou krajinu. Nijak před ostatními své pocity neskrývám, takže i ten tmavý dobře slyší mé vyznání.
Ne, není zase tak nepřemožitelný.
Sotva jsem domluvil, a on už se pomalu začíná vytrácet. A teď...? Neutíkej, má krajino!? Právě teď jsme se ho zbavili docela.
Tenhle okamžik si budu pamatovat navždy.
Je poledne, konec října.