Pavouček v podzimu

Bylo nebylo a jednoho pozdně podzimního dne ...

Pavouček přede svoji teňoulinkou nitku, spouští ji na poslední voňavou kytku. Poslední vůni podzimu, co v zápětí se schoulí pod bílou peřinu. Chtěl by ji mít co nejdelší, delší než tu vedlejší. Pavučinku si z nich pak uplést, poslední mušku z ní si odnést. Nastražuje svoji síť, čeká co se bude dít. Mušku zbystří v dáli, jak ke kytce si to pálí. Tu pojednou se ale vychr zvedne, jednu z nitek lístek přetne. Dílo pavoučkovo se hroutí, muška s větrem kolem kytky proudí. Listí zvedá vítr do výše, pavouček pláče, zaliká se, až nedýše. Podzimní unikla mu večeře, meluzína hraje právě svoji roli v opeře. Mraky se nad pavoučkem stahují, chlad a kapky deště již varují. Je třeba na zimu se připraviti, úkryt teploučký sobě si najíti. Zalézá proto pod listí, pod veliký kámen, který zajistí, že nebude mu zimenka, až nepřijde jeho milenka.

---