Čtu...

Čtu to pořád dokola,

hledám chyby  <u sebe>

a pálím je.

Nepřestávám zkoušet chápat něco co nejde.

<Proč trpíš?>

Když žádná pravda není, nějakou zkouším stvořit.

<Chápeš? Tak pomoz.>

Přijímám jiný klíč, přijímám ten co mi nabízíš.

<Padá mi ale do trávy a jehličí a já se bojím, že ho nenajdu nabo ho zničím botou... je přece tak křehký.>

Znám dost, nechci  to jednostranně...

<Opravdu stále víš co chci přesně?>

Nechci jít tou nejsnazší cestou, ale tou do cíle!

<Stiž mi ji, nebráním se, ale až budu padat... zvedni mě.>

Naděje se teprve rodí... z ničeho, z tebe, ze mě...

<Díky ti.>

Snažím se získat všechny odovědi a přijmu je.

<Kéž by se mi líbily...>