Smutek všedního dne

Meditace o smutku, aneb co se stane, když se příliš ponořím do fantazie...

Smutek všedního dne

když mrak – jako opona

slunce zakryje.

Tíseň zamračeného nebe

píseň, co slyším zpívat tebe.

Smutnou a jaksi vzdálenou.

Z oblačné mlhy zní

zápasíš v sobě s ozvěnou

v onen den pochmurný.

Snad chceš stát.

Možná máš všeho po krk,

nebo čekáš na nápad.

Na nápad,

jak z toho ven – pryč…

Náhle je tu zahrada,

přelomený rýč.

Chuchvalec mlhy jen líně

plot přeskočí.

Vznáší se lehce nad zemí,

strach tě přesvědčí.

Už nemůžeš zde zůstat

a pozorovat vrabce

na rozlámaném plaňkovém plotě.

Nemůžeš sedět na zápraží,

na klíně kotě.

Přišel čas.

Už nemůžeš stát

jen otočit se na podpatku

a do tmy utíkat.

Vůkol voní vřes.

Běžíš tmou tam, kde tušíš les.

Strach za tebou je silnější,

než ten, co v srdci máš.

Les, i když temný, neznámý,

nějak se nelekáš.

Víla na pasece tančí

Pomalu se vlní, hledí na nebe.

Když se k tobě otočí

lehce se usměje

tančí teď pro tebe.

Jestlipak víš,

že je blíž a blíž?

Nevíš odkud zní

táhlé kohoutí zvolání:

„Hola slunko, holahej,

nespi už a vstávej“

Víla rozplývá se v dým,

mizí v ruce s srdcem tvým.

Slunce vyšlo právě

Pozdě

Ty už dávno spíš ve studené trávě…

---