Další setkání na Karláku

A opravdu jsem se divila, když jsem ho den potom zahlédla. Seděl na své obvyklé lavičce jakoby nic, jako kdybychom se naposledy viděli včera a ne před třemi měsíci. Zahlédl mě ještě dříve, než já jeho, takže bylo pozdě předstírat, že jsem si ho nevšimla a vydat se jiným směrem.

"Dano…!" Přešla jsem přes ulici a zamířila jsem k němu. Pohled na něho mě přece jenom nenechával úplně chladnou. Ten obličej jsem měla před očima celé září, přesně s tímhle úsměvem – usmívá se, jako kdyby opravdu měl radost, že mě vidí! O tom jsem snila, že tady jednou bude a bude se na mě takhle usmívat… Blížila jsem se k němu a přitom jsem vynakládala veškeré úsilí na to, abych zůstala klidná. Vstal z lavičky a šel mi vstříc, pořád s tím úsměvem.

"Co tady děláš, tak najednou?" začala jsem bez úvodu. Studený listopadový vítr zvedal listí ze země a sfoukával mi vlasy do očí.

"Pojď se mnou, Dano." Vztáhl ke mně ruku, abych se jí chopila, ale já jsem místo toho zarazila ruce do kapes kabátu. Uvědomila jsem si, že se celá lehce chvěji, a jenom zimou to nebylo.

"Kam s tebou mám jít?"

"Někam do tepla, tady se nedá vydržet. Tak půjdeš?" Jeho ruka zůstávala natažená ke mně.

"Proč, Filipe? Já nemám čas, musím do školy. Nečeká na tebe Jindra?"

"Já s Jindrou nic nemám, proč by na mě měla čekat? Já jsem přišel za tebou…" Dál se nedostal, jenom se na mě díval – už bez úsměvu – a já jsem věděla, že se vrátil, protože jsem mu opravdu chyběla.

"Přišel jsi pozdě," řekla jsem mu bez okolků.

"Já vím… Dano, mně je to opravdu líto…" Beze slova jsem opětovala jeho pohled, utápěla jsem se v těch šedomodrých očích. "Proč jsi odešla a nic jsi mi neřekla? Nejdřív jsem si nevšiml, že jsou pryč i všechny tvoje věci a čekal jsem, že se vrátíš…"

"Neměli jsme si dál co říct, proto jsem odešla." A také bylo snadnější odejít, aniž bych musela cokoliv vysvětlovat.

"Zlobila jsi se na mě kvůli Jindře?"

"To už je teď jedno." Nechtěla jsem mu cokoliv vysvětlovat ani v tu chvíli.

"Není to jedno… já chci vědět, co ti na mně vadilo, Dano, jak spolu jinak můžeme dál chodit… já už o tebe nechci přijít, rozumíš?" Mluvil upřímně a já jsem si úplně poprvé byla jistá, že mě opravdu miluje. Kdybych tuhle jistotu měla i v Lausanne, neodešla bych od něho.

"Jak to myslíš, dál spolu chodit? Teď už je pozdě…"

"Ty někoho máš, že jo?" V jeho obličeji se zjevila nefalšovaná hrůza, náhle mi ho bylo líto.

"Ano, mám," přisvědčila jsem.

"Kdo to je? Kdo to je?"

"Někdo z kurzu angličtiny, neznáš ho."

"Byli jsme spolu skoro rok, po takové době přece…"

"Proč jsi nepřišel v září? To jsem na tebe ještě čekala… jenže ty jsi chodil s Jindrou, jednou jsem vás dva zahlédla."

"Udělal jsem blbost… a už s ní dávno nechodím. Dano, chybíš mi… dokud jsme byli spolu, nevěděl jsem, jak moc… Vrátíš se ke mně, že jo? Já na tebe pořád myslím." To se málem nedalo poslouchat. Mluvil potichu, ale o to naléhavěji a já jsem ho poslouchala s pocitem, že se mi to všechno zdá, usnula jsem v kanceláři a zdá se mi, že za mnou přišel Filip a naléhá na mě, abych se k němu vrátila… zajímavé, ale bylo by na čase se vzbudit, než mě přistihne Šimůnková.

"Řekni něco, Dano," vrátil mě do skutečnosti jeho hlas. Ach ne, celý tenhle život se mi jenom zdá! Možná se vzbudím až umřu.

"Musím jít," prohlásila jsem rádoby pevným hlasem. "Chodím teď na angličtinu, víš, a za pár minut mi začíná vyučování."

"Kdy končíš? Počkám na tebe a pak půjdeme na večeři."

"Ne, to nejde. Filipe, já už opravdu…" Moje hodinky ukazovaly za deset půl sedmé. Vzal mě za paži ve snaze mě zadržet.

"Dano, já bez tebe dál nemůžu… prosím tě, rozmysli si to!"

Znovu mě zaplavil ten neskutečný pocit. Tohle prostě nemůže být pravda! "Já jsem si to rozmyslela už v Lausanne. Pusť mě, musím běžet… tak mě pusť…!" Náhodný kolemjdoucí, jeden z těch novodobých podnikatelů s kufříkem, zpomalil krok a upřel na nás zvědavý pohled. Filip mě pustil a já jsem beze slova vyrazila na metro. Šla jsem rychle, až po několika desítkách kroků jsem se obrátila – ještě tam stál a díval se za mnou.