Vrah

Radniční hodiny odbíjely šestou hodinu večerní a na obloze se objevily první mráčky oznamující blížící se déšť. Schoval se tedy pod střechu autobusové zastávky. Jaká shoda náhod - autobus, který zrovna přijížděl, mířil přesně tam, kam potřeboval. Vytáhl z kapsy ten kus papíru a ještě jednou si přečetl adresu svého dnešního pobytu. Souhlasila s cílovou stanicí autobusu. Usedl do nejvzdálenějšího sedadla a pozoroval dění na ulicích, kde naplno propukl déšť. Po chodníku zrovna běželo malé dítě, mohlo mu být tak sedm osm let. Při tomto pohledu ho napadlo, proč vlastně sedí v tomto autobusu.

Jeho synek nemohl být o moc mladší, než byl ten hoch na ulici. Od svých dvou let vyrůstal jen s ním, jeho matka zemřela po dopravní nehodě, kterou způsobila bezohledná řidička, která ihned po incidentu odjela. Zachránit život Alici se už nepodařilo. Od té doby se potloukal od zaměstnání k zaměstnání, kde se něco nabídlo, tam bral. Až pak dostal nabídku, kterou nejprve bez rozmyšlení odmítl. Když ten večer přišel do svého bytu a zjistil, že on ani jeho syn nemají co jíst, začal opět nad onou nabídkou přemýšlet. Vůbec se mu nelíbila, ale čím víc nad tím přemýšlel a zvažoval všechna pro a proti, tím spíš mu docházelo, že jinou možnost nemá. Ta práce byla dobře placená, s ní by svého synka uživil a vůbec by si nežili špatně. Stačilo by jen půl roku, možná rok a pak toho nechat. Měl se stát nájemným vrahem. To je tak: Přijdete za člověkem, dostanete adresu se jménem oběti, její popis, dozvíte se situaci, za které se máte poznat a jak má k vraždě dojít. Na vás je už jen to provést. Jak jednoduché. Dostanete zálohu, která tvoří poloviny celkové odměny a zbytek po úspěšně odvedené práci. Tu práci nakonec přijal.

Z tohoto přemýšlení ho vytrhl zvuk skřípajících brzd autobusu. Ohlédl se a zjistil, že autobus právě zastavil v cílové stanici a že v něm sedí sám. Vystoupil ven vstříc neustávajícímu dešti, hlavu si skryl pod noviny, které našel pohozené v autobuse a vydal se směrem k místu činu. Domu paní Andrey. Věděl, že se má zrovna v tu dobu vracet domů a plán byl proto zcela jednoduchý. Zastavil se před jejím domem a zjistil, že se ještě nesvítí. Není doma. Měl to promyšlené. Až se paní Andrea bude vracet domů, uvidí ho, jak stojí uprostřed ulice v dešti celý promočený. Určitě za ním přijde a zeptá se ho, zda něco nepotřebuje. Od svého zdroje věděl, že je to velice citlivá žena. S trochou štěstí mu sama nabídne přístřeší. Pak už je to jen na něm. Patřil mezi ty pohledné muže ve středních letech, pro které není problém mít dvě či více partnerek za večer. Tak proč by měl být problém dnes.

V tom si všiml, že se k němu blíží neznámá postava s kapucí na hlavě. Byl si jistý, že je to ona. Začal hrát svou roli. Zmateně se rozhlížel okolo sebe, jako by právě spadl z měsíce. „Potřebujete pomoc?“ zaslechl za sebou. Ano, přesně jak si to naplánoval. „Já...nevím vůbec, kde to jsem. Kamarád mi slíbil, že mě odveze domů, ale v půli cesty mě musel vysadit tady. Volala mu žena, která měla rodit a on chtěl být u toho. Tak tu stojím s pár korunami na autobus, ale žádný nejede.“ Moc dobře věděl, že nejbližší autobus tudy jede až druhý den ráno. To mu stačí. „No, to máte docela smůlu, nejdřív vám to jede až zítra kolem osmé,“ řekla mu, když už stála téměř před ním. Nemohl si nevšimnout jejích krásných modrých očí. Zaměřil se pohledem níž, na její úzké, ale plné rty, které dohromady připomínaly půlměsíc. Vzpomněl si na Alici. Její rty byly stejně nádherné.

„Mohu vás pozvat dovnitř? Přece nebudete tady v tom dešti...“ nabídla mu. Nezbývalo mu nic jiného než tuto velkorysou nabídku přijmout. Když kráčel skrz obrovskou zahradu, všiml si, že celý dům je pod ochranou bezpečnostního zařízení. Vstoupili do předsíně, kde mu nabídla pantofle a sama se také přezula. „Tady máte náhradní oblečení, tam nahoře v druhém patře se můžete převléknout, to vaše mokré oblečení vám dám uschnout.“ Poděkoval a vydal se do druhého patra. Cestou si prohlížel spoustu obrazů na stěnách, většinou neznámí autoři mezi nimiž bylo i pár obrazů nepojmenovaných. Byly nádherné.

Převlékl se a vrátil se dolů. Uvedla ho do konferenční místnosti, aspoň to podobnou místnost připomínalo. Usadil se do nebližšího křesla a napadlo ho, jak může taková žena, jakou byla Andrea, být sama. V tu chvíli ji spatřil s podnosem, na kterém byly dva šálky horkého čaje. „Dáte si?“ zeptala se i přesto, že bylo nad slunce jasné, že po horkém čaji touží asi nejvíc. Napil se tedy a s překvapením zjistil, že chuť toho čaje zná. Višňový čaj, ten měla Alice ze všech čajů nejraději. „Máte výborný čaj,“ nemohl si odpustit lichotku. „Ó...děkuji,“ odvětila příjemně a usmála se. Její úsměv jakoby už také někde viděl. Ano - u Alice. Konečně si ji mohl pořádně prohlédnout. Měla na sobě černé pohodlné domácí kalhoty, ke kterým vkusně ladilo bílé tričko s krátkým rukávem. Skloubená jednoduchost s elegancí. V takovém oblečení vynikaly všechny její přednosti. Musel si jich všimnout. Byla to pěkná žena ve středních letech, která přesně ví, jak muže i nenápadným způsobem zaujmout.

Chvilku takto na sebe oba hleděli, až se museli dát do smíchu. „Čemu se prosím smějete?“ zeptala se naoko uraženým hlasem. „Já nevím...asi tomu, že tu teď sedím s vámi, popíjím čaj a je mi dobře.“ Usmála se a dodala: „Však mně je tu s vámi taky příjemně. Věčně jsem tu sama. Od smrti manžela se můj život řídí jen prací. Ještě že mám Anetku. To je moje zlatíčko.“ Ta poslední informace ho zarazila. „A kdepak máte dcerku?“ zeptal se překvapeně. „Je u mé matky, na prázdninách. Víte, že za měsíc jí bude už sedm let?“ Mlčel. Nevěděl, na co má myslet dřív. Na sebe, na Andreu, svého syna nebo na Alici? Vše si tu bylo najednou tak blízké. „A co vy? Máte rodinu?“ Chvilku se zamyslel. Pak začal vyprávět. Vše - od šťastného manželství s Alicí, narození syna, až po tu nešťastnou nehodu. Pocítil, jako by najednou věci začínaly mít jiný smysl. Zavřel oči a začal vyprávět i o věcech, o kterých původně neměl v plánu mluvit. O tom, jak se musí postarat o syna, jak putuje z firmy do firmy kvůli práci, jak je vše těžší a těžší.

Seděl tak v křesle s hlavou opřenou a vyprávěl, když najednou ucítil něčí dlaně, jak zakrývají jeho oči. Zastavil se uprostřed věty. Zaslechl něžný ženský hlas: „Je to jako, když bloudíš temnotou a víš, že někde tam na konci je zapálená pochodeň. Vidíš její světlo a jdeš za ním. Během cesty světlo slábne a ty si řekneš, že se blíží konec. Jen malý plamínek tě drží v naději, že k té pochodni dojdeš. Pak zabloudíš a když už si myslíš, že jsi ztratil i tu poslední naději, otočíš se a spatříš tu pochodeň.“ Ucítil, jak dlaně putují od očí směrem k bradě. Slyšel její kroky, když obcházela křeslo. Nastalo ticho. Zhluboka se nadechl a jeho smysly pomátla její smyslná vůně. Přiblížila se k němu a on ucítil její horký dech, který se neustále zrychloval a přibližoval. Její rty se dotkly jeho rtů. Po chvilce se oddálily ale jeho zásluhou se opět setkaly. Objal ji a rukou se proplétal jejími bohatými kudrnatými blond kadeřemi. Otevřel oči. Spatřil ji pár centimetrů před sebou, plačící. Nemohl se jen dívat. Pohled na ni ho také dojal k slzám. „Proč jsem tě musel potkat teď?“ Podívala se na něj a políbila ho. Ta noc byla nejkrásnější nocí v jejich životě.

Ráno se probudil, oblékl si již suché oblečení a vydal se směrem ke dveřím. Vzpomněl si na poplašné zařízení a tak ho včas deaktivoval. Venku se probouzel krásný nový den. On však věděl, že Andrea se již neprobudí...