Citlifffka

Nevím jak z toho ven. Nutkavý pocit neodbytného smutku a neskonalá touha něco proti tomu dělat. Slzy se tlačí do tmavých očí... Vteřinu za vteřinou. A čas ubíhá tak neskutečně pomalu. Touha napsat báseň a... po pár slovech naškrábaných na pomuchlaném papíře uvědomění si, že to nikam nevede. Báseň, bohapustý brak, dopsaná do konce a... Ten neodbytný pocit smutku stále přetrvává. Co s tím?

Hudba nepomáhá... Vyběhnout do lesa, vyčerpáním padnout na zpola zmrzlou zem a tváří obrácenou k zatažené obloze doufat, že prosvitne hvězda. Nikomu nepatřící, nepojmenovaná hvězda. Užívat si tichého šumění usínajícího lesa, nechat slané slzy zaplavit unavenou tvář, potopit se do té bolesti, co tak neúprosně svírá srdce ve vyčerpané hrudi a plakat. Nekonečně plakat a čekat na úlevu... Doufat, že se dostaví. Ztažené hrdlo a snění v záplavě slz...

Tiché šeptání zoufale nutkavých přání, lehký třas duševního vyčerpání. A podvědomé tušení, co se dere na povrch. Že je to vše k ničemu. Probrat se, zvednout se, vrátit se zpět domů, ulehnout do postele a se smtným úsměvem a nepatrným ulehčením usnout. Kéž by na věky..?