Jeanny - část 1.

Je temná noc. Temná a studená. Prší, prší, prší. Lije jako z konve. Kapky pleskají do studené mokré hlíny, scházejí se a tvoří louže. Nikde nikdo. Všichni se radši schovali do tepla svých domovů, do těch žlutě vymalovaných bytů s kulatými rohy, koukají na televizi nebo už dávno spí. Kdo by taky byl v tomhle počasí venku? Jen v lese, daleko za městem vedle silnice, leží dívka…

*

Jana vyrazila po hlavní ulici napříč městem. Prošla centrum, minula hnusné šedivé paneláky  a ocitla se v okrajové průmyslové části. Pokračovala ve své cestě dál až se před ní objevil obraz krajiny, nikoli však romanticky krásné, zelené a uklidňující, ale poničené, celé uprášené, takové, jaká se před vámi vyloupne snad za každým městem. Paskvil přírody, která  nejásá, ba dokonce ani nežije, nýbrž živoří pod párami, prachem a špínou civilizace. Krajina, v které sice spatříte kousíček trávy, ale rozhodně taky černočerný asfalt silnice případně oprýskanou budovu chemických závodů.

Jana slezla strmou zelenou stráň a ocitla se na silnici, pod nadjezdem, jehož spodní část byla umně vyvedena ve stylu grafiti. Zálibně si toto umění nové doby prohlédla a byla zjevně spokojena. Některé z těchto výtvorů totiž patřily jejím kamarádům. Popošla kousek dál, na místo, které považovala za vhodné pro zastavení projíždějících aut, a zvedla ruku. Nedělala to poprvé. Stopem jezdila už od svých třinácti. Tehdy se s  kamarády stopováním náramně bavili. Jsou zvláštní, ty rozmary dětí, které si myslí, že už dávno nejsou dětmi. O pár let později se takto dopravovali do různých okolních vesnic na  zábavy. Byl to podle nich daleko pohodlnější a zajímavější způsob cestování než obyčejné svozy, kterými jezdili všichni ostatní.

V batohu měla jen to nejnutnější. Malou růžovou peněženku a v ní všechny svoje peníze, moc jich nebylo, pár korun, které jí zbyly z prázdninové brigády a které ještě nestačila utratit za cigarety a hlouposti. Nejoblíbenější svetr, džínový klobouk, zavírací nůž švýcarské armády,tři rohlíky, plechovku piva a cigarety. Nic víc přece potřebovat nebude. Zatím je teplo, bylo by zbytečné brát si nějaké oblečení. A než se udělá zima, do té doby daleko, to se všechno ještě ukáže. A žádné blbosti nemá cenu s sebou tahat.

Stála u silnice a vychutnávala si ten úžasný pocit jakési svobody a volnosti. Ten měla už od rána, od chvíle, kdy se vyhrabala z postele a ještě v jemném omámení spánkem si uvědomila svůj plán pro budoucí den. Ten pocit během dopoledne pomalu sílil přímo úměrně tomu, jak se blížil konec vyučování. A vyvrcholil v momentě, kdy na sídlišti na kraji města hodila své klíče od bytu do kanálu. Pocítila úlevu, jakou nikdy nezažila. Spadlo z ní všechno napětí. Je to k neuvěření, naprosto k neuvěření. Ještě před chvílí seděla v poslední lavici u okna, nudila se při nějaké nemožně otravné hodině a uvažovala jen nad tím, kdy už konečně vypadne. A ta chvíle se zdála vzdálená na tisíce světelných let, ba dokonce se zdála být jen mlhavým snem, fatou morgánou, která zmizí hned, jak se k ní pokusíte přiblížit. A hle! Teď je od toho všeho pryč! Už nikdy to nebude takové jako to bylo. Od teď bude celý její život lepší, protože si ho zařídí sama podle sebe. Nikdo už jí nebude velet, nikdo jí nebude říkat, co má a co nemá dělat, už nikdy nebudou zákazy a příkazy, doporučení a rady. Už nikdy. Od teď bude žít svobodně.

Neměla ani kapku strachu. Ani na moment si nepřipustila jakékoli komplikace. Všechno, co až do této chvíle prožila, považovala za hnusnou šedou masu událostí, většinou negativních. To, co bylo před ní, byla barevná veselá budoucnost, plná kamarádů, legrace, nespoutanosti a nekonvenčnosti. V budoucnosti nebyla jediná překážka, všechno se zdálo být bezstarostné. Soustředila se jen na vidinu svobody a všechno ostatní jí unikalo. Byla šťastná. Možná poprvé a taky naposled v životě.

Stála u silnice a s očima přivřenýma si jako kočka vychutnávala paprsky odpoledního zářijového slunce. Jedno auto ji předjelo a zastavilo.  Nadšeně  ten kousek  doběhla a nasedla. Za volantem seděla mladá žena, asi třicetiletá. Byla hezká, černovlasá a černooká, Janě připadala sympatická, ale až moc slušňácká. Ale co na tom, hlavně že ji sveze, ne? O nic jinýho nejde.

„Kam jedete?“ Zeptala se žena.

„Tam kam vy,“ odpověděla Jana uvolněně.

„Co?“

„Mě je to jedno.Já nemam nikam konkrétně namířeno. Fakt je mi to jedno.“

Žena si ji trochu přeměřila ale pak řekla:

„Tak jo.Jedem.“ A vyrazily.

Jmenovala se Petra. Jana se od ní v průběhu cesty dozvěděla, že je manažerkou nějaké kosmetické firmy a právě se vrací ze služební cesty.

„Pch, manažerka, to je fakt slušňačka. A kosmetická firma. Bože, to jsou blbosti,“ řekla si Jana v duchu, ale tvářila se mile a nadšeně.

„Nemáte, prosim vás, nějaký bonbóny?“ zeptala se a už otevírala přihrádku u spolujezdce. Petra jen udiveně hleděla, jak je ta holka drzá.

„Ne. Jsou tam jenom nějaký žvejkačky,“ odpověděla.

„Nevadí. Můžu si vzít?“

„Jasně.“ Petra v duchu zuřila, co si to nasadila do auta za existenci.

„Jé, co to tady máte?“ ptala se nadšeně Jana, když, hrabaje se v přihrádce, objevila fotku malé holčičky s černými culíčky, jak drží za ruku  kloučka zhruba stejně starého.

„To jsou moje děti,“ odpověděla Petra.

„Vy máte děti?“

„Jo.“

„Jak jsou starý?“

„Pět let. Je to úplně nová fotka.“

„Takže dvojčata, jo?“

„Jo.Jsou si dost podobný, ne?“

„Úplně stejný.Jak se jmenujou?“zeptala se Jana s očividným zájmem. Děti na fotce se jí líbily, najednou jako by zněžněla.

„Petruška a Kája.“

Celou cestu si pak povídaly o dětech a začaly si rozumět. Petra dokonce změnila na Janu názor a došla k závěru, že je sice trochu praštěná, ale vlastně docela milá.

Rozloučily se srdečně, Petra pak odjela domů za svými dětmi a Jana se tloukla po cizím městě. Nelíbilo se jí, připadalo jí moc malé. Chtěla někam do velkoměsta, kde proudí davy lidí, kde jsou hromady obchodů, barů a hospod, spousty světel, neonů, prostě živo. Jenže už se jí nechtělo jet někam jinam, byla unavená a hladová. Řekla si, že zůstane přes noc a pak se uvidí. Sedla si na nádraží na lavičku, najedla se a pak courala městem sem tam.

Když už byla úplná tma, zapadla do malé hospody. Tam si k ní po chvíli přisedl chlápek od

vedlejšího stolu, kterému se líbila. Dorážel na ni,už když do lokálu vstupovala. Celou dobu jí pak vyprávěl svoje moudra div jí nevymluvil díru do hlavy, ale vypadal, že za ní zaplatí, tak mu jen na všechno kývala a zdržela se svých obvyklých přidrzlých poznámek, kterými častovala rodiče, učitele ve škole i kamarády, kteří jí lezli na nervy. Celý večer si vystačil s nadáváním na politiky, svého zaměstnavatele, domovníka, na sousedy a prostě na všechny, na něž si zrovna vzpomněl. Zůstali v hospodě doslova na koště. Jana si pak oblékla svetr a se slovy, že si ještě zajde na záchod, zdrhla do nocí temného města. Bylo jí jasné, že chlápek jí ty blafy určitě celý večer nevypráví jen tak a že ani těch několik piv nebude tak úplně zadarmo. Tak se prostě zdejchla. Až do rána pak seděla v parku.

*

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ