Smutek hrdých

Taková podivná noc to byla.

Gravis se konečně pohnul, odložil šat, umlčel rázně sevřenou pěstí plamen svíce a vyšel ven. Do chladné tmy. A zůstal stát. Nahý. Jen tak, nehybně, bez výrazu, bez zachvění. Dál se vzpřímenou hlavou. Jen povadlé ruce splývaly bezvládně s tělem.

Výkřiky, pokušení, steny, vzpomínky, smích ... prostopášné úsměvy, lascivní pohyby, pokorné lži ... chvíle zloby, chvíle dojetí ... momenty zklamání i bezbřehých nadějí ... divoké propletení duší ... vše říkající doteky ... to vše se slilo do hlubokého ticha bez rozměrů. A zachutnalo po soli, jak zavadilo o rty, sveřepě stisknuté k sobě.

Na plátně promítali poškrábaný film.

Sténání těla odevzdaného s důvěrou do hrubých dlaní.
Divoké zmítání instinktů mezi rozkoší a hranicemi neznáma.
Bezbřehá víra.
Pronikavá bolest strhávající do propasti.
Laskavý úsměv.
Spočinutí v klidném objetí.
Smutek zvlhlých očí.
Vzdalující se kroky.
Dveře.
Ticho.
Skličující samota.

Nebránil se vichřici pocitů, jež se rvala z těla ven a vracela znovu a znovu těmi samými póry kůže dovnitř. Na okamžik přivřel oči. Nic nehledaly, neposkakovaly jako dříve ve zvláštním šťastném neklidu z místa na místo. Byly znavené, vyčerpané, rozdané. Tupě se opíraly o tenkou klikatou čáru v dáli, oddělující spící hlínu od zlověstné oblohy. Pověsily se na ní a nechtělo se jim seskočit. Proč také? K čemu? Nač?

Byla to ....
..... podivná noc.

Takových v životě moc není.