Propast

Stojím nad propastí a...čekám , chytla jsem se do pasti a...poklekám. Dívám se dolů a vidím sebe pokyny od všech bohů, jdu do sebe. Vidím ve svém srdci vidím jen tebe, vzhlížím ke slunci a přece mě zebe. Zebe mě každý pohled pohled na tebe, z kraje mám krásný výhled, vidím do nebe. Padám dolů, do věčnosti necítím nic. Necítím ten pocit radosti chci však vědet víc. Vidím se na dně, vidím bílou postavu. Vychází to kladně, dívám se do davu. Myslím na všechny co jsem znala, myslím na ty dny, co jsem probrečela. Všechno zmizelo v dáli nevidím nic než tmu. Všichni jste si to přáli, tak odejdu. Čekají na mě andělé smrti, čekají až přijdu k nim. Co mě to nutí? Já to však vím. Někdo mě volá zpátky já se otáčím, zase někdo tahá drátky, já se nebráním. Má víra, má láska zmizela tak najednou, spadla ti maska, upadám pod ranou. Neměla jsem se otáčet vidím tě znovu, bez vytáček obracím se k bohu. Odcházím a nevím kam třeba někam dál, jenom si tak připadám, připadám si jako král. Jako král, který umírá za zrady svého přítele, jako anděl zkomírá u kříže v kostele. Cítím všechno a nic mám a nemám sebe, nechci nic víc než zpátky tebe. Odcházím od propasti s chutí bojovat, kolem mě všechno chrastí mé srdce nechals kolovat. Mám znovu chuť žít.

---