Výchova

      "Nenávidím vás. Nenávidím vás všechny!" Tak přesně tohle jsem si v duchu říkal o rodičích, když jsem si uvědomil, co vlastně dělají, ať už byli mí vlastní či nikoliv. A za co ta nenávist? Za výchovu!

      Jdu v žáru odpoledního slunce městem a přede mnou si hraje jakejsi malej klučina, ne starší než čtyři roky, s plastovou motorkou a vedle něho ho pozoruje jeho maminka. Jak kolem nich procházím, tak mě ten hošík pozdraví klasickými slovy: "Dobrý den."
       V ten moment mi hlavou proletěla myšlenka, jestli si to dítě vůbec uvědomuje, co říká. Opravdu mi upřímě přeje, abych ten svůj den měl opravdu dobrý a vydařený? Jistěže ne. Jednoduše papouškuje něco, co mu řekli jeho "moudří rodičové". A proč by to také neřekl, když on rodičům věří jako nikomu jinému a oni mu pozdrav "dobrý den" označili za slušnost, čili za něco dobrého.
      V tu chvíli jsem měl chuť otočit se na jeho matku a říct jí: "Ty ženská jedna pitomá, uvědomuješ si vůbec, co tomu dítěti děláš? Vždyť ho učíš věcem, ale nedáváš jim žádný smysl. A on teď ty věci bude dělat, aniž by věděl proč - to je nejlepší cesta k autismu, víš?"  A taky mě napadlo ji pořádně profackovat, aby se probrala... Nakonec jsem si uvědomil, že by mě stejně neposlouchala a myslela by si svoje - že její dítě je narozdíl ode mě "slušné".

      A já si uvědomil, že je to takhle se vším. Rodiče svým dětem stále říkají: "Nedělej tohle... nedělej támhleto... když se stane tohle, tak musíš udělat tuhle věc..." A na otázku: "Proč?" jsou schopni odpovědět nanejvýš, že se to nedělá(či naopak dělá) anebo vše schová za slovo "slušnost". A dítě je spokojené a žije si dál v nevědomosti a i když by třeba mělo chuť poškrábat se prstem v nose, tak to pokrytecky neudělá a vlastně ani neví proč to neudělá... maximálně si ten smysl opět odůvodní jako "slušnost".

       Položil jsem si sám sobě otázku: "Proč naše vychovatele tak moc nenávidím? Protože nás vychovávají tak, abychom se přetvařovali před světem i sami před sebou a vlastně jsme ani nevěděli, proč to děláme?"  Ano, to je pravda, ale vždyť oni nás tak vychovávají, protože oni byly vychováni stejně a teď se nás snaží vychovat tím jediným způsobem, kterým umí. Tudíž není důvod pro nenávist, ale spíš pro lítost. Je mi jich líto...

     Celá tahle úvaha mě vedla k další otázce: "Jak to změnit? Jak bych někoho vychoval já?" Nevím, jak bych se zachoval, kdybych před sebou měl skutečně daný úkol, ale pokud uvažuji teoreticky, řekl bych dítěti: "Pozdrav člověka pouze v případě, že mu skutečně chceš popřát, aby měl ten den dobrý. A v nose se klidně rýpej, je to jednoduché, ale uvědom si, že se ti z něj může spustit krev." Prostě dát dítěti na výběr - aby se mohlo samo dobrovolně rozhodnout, zda udělá to či ono a vysvětlit mu výhody i nevýhody různých situací. To je podle mě způsob, který vede k tomu, že jako dospělý člověk bude dítě zdravě a samostatně uvažovat...