Sklenice vína

Hostinský mi přinesl další sklenku červeného vína. To už byla tento večer třetí, kterou mi poslala ta postava zahalená v tmavém plášti. Přísahala bych, že jsem ji už někde viděla, ale nemohu si vzpomenout kde, ani v jaké souvislosti. Bylo mi to celkem jedno. Hlavně, že jsem se mohla nalít dobrým vínem a nemusela za něj platit. Což mi přišlo celkem vhod, poté co jsem poslední peníze prohrála na Zápasech.

Ty se tu začaly konat teprve nedávno. Klasické gladiátorské souboje přestaly být pro lidi zajímavé a tudíž na ně přestali chodit. Pak se objevily Zápasy. To je aspoň akce. Na ty nudné gladiátorské strkanice, které byly kdysi tak populární, si dnes nikdo ani nevzpomene.

Další sklenka vína. Konečně jsem se rozhodla a pokynula postavě v rohu aby si přisedla. Ta si toho ani nevšimla a byla jsem tudíž nucena jí to dát více najevo, ale zase jsem nechtěla, aby o tom věděla celá hospoda. Postava si mě konečně všimla, podívala se na mě a naše oči se na chvíli střetly. Bylo v nich vidět nebezpečí a strach. Ale ne ten druh strachu, kdy se bojíte o sebe, ale o někoho jiného. Postava odvrátila pohled a vrátila se ke své polévce. Nevěděla jsem, co si o ní mám myslet a tak jsem si radši nemyslela nic.

Myšlenkami jsem se vrátila k dnešním Zápasům. Pořád nechápu, jak mě ten bastard Halid mohl podvést. Měl mi zajistit výhru, ale místo toho si ji zajistil jen pro sebe. To si s ním ještě musím vyřídit. Halid je sice dobrý v boji, ale co zmůže meč proti kouzlu? Nic. Ty prosté zbraně jsou tak ubohé. Ještě toho bude litovat, že mě podrazil. Ten uvidí…. Akorát ještě nevím, jestli mi stojí za můj drahocenný čas, si toho syčáka pěkně vychutnat a dopřát mu pomalou a bolestivou smrt. To si ještě musím rozmyslet.

Pátá sklenička vína. Jestli to takhle půjde dál, budu tak nalitá, že snad ani nedojdu na pokoj. Ale co, teď je mi to jedno. Dnešní večer musím utopit zlost a tohle víno je tak dobré…. Postava v plášti mi zase nevěnovala ani trochu pozornosti. Na co sakra ještě čeká? To mě vážně chce opít? Jestli jo, asi se jí to povede.

Mezitím jsem se rozhodla, že Halidovi udělám radost a pěkně si ho vychutnám. Zatím mi přišli na mysl jen tři kouzla, kterými bych si ho mohla podat. Vím, že těch kouzel znám určitě mnohem víc, ale po tom vínu si na žádný nemůžu vzpomenout. Docela by se mi teď hodila moje magická kniha, jenomže jsem ji musela dát do zástavy kvůli té blbé sázce. Moje milovaná knížečka. Jak jí teď asi je? Při pomyšlení na to, že ji asi dlouhou dobu neuvidím, je mi na nic.

Další sklenička vína. A další. A další. Už je ani nedokážu počítat. Asi bych vážně měla přestat pít. Ale vždyť je to zadarmo! Přece nepřestanu, to by byl nesmysl. V klidu jsem si je vypila a znovu se ponořila do myšlenek.

Jak mi to jen mohl udělat. Kdysi jsme se měli tak rádi… to byly časy. Bylo mi tehdy teprve čtrnáct, když jsem ho potkala na jednom sjezdu bardů. Všichni hudebníci z okolí zpívali písně, krásné písně, o lásce, o štěstí a jen o tom pěkném. Tehdy ke mně přišel, přisedl si a začali jsme si povídat. Bylo mu sedmnáct. První nevydařená láska za sebou. Opustila ho už po dvou měsících. Bylo mi ho líto a proto jsem souhlasila s procházkou po lese.

Na stole se mi objevilo další víno. Ani jsem si nevšimla, že ho hostinský přinesl. Ale to je jedno. Hodila jsem ho do sebe a vzpomínala na ty krásné časy.

Tehdy v lese mi řekl, že se mu líbím a že by byl rád, kdybychom se zase někdy sešli. Protože se mi taky celkem líbil a dobře jsme si rozuměli, nebyla jsem proti. Tehdy to začalo. První láska…. Myslela jsem, že nic hezčího už nemůže být. Byli jsme pořád spolu a když to nešlo, tak jsem na něj pořád myslela. Ještě si pamatuji, jak jednou musel na týden odjet a já jsem se mohla zbláznit. Dnes mi to přijde strašně směšný.

Jen jsem zaregistrovala, jak hostinský odchází od mého stolku a na něm zanechal další sklenku. Podívala jsem se na postavu v rohu, ale ta si mě pořád nevšímala. Už mě to pomalu přestávalo bavit a začala jsem si říkat, jestli za ní nemám zajít. Kde jsem ji jen viděla?

Mezitím se mi vybavila další příhoda. To bylo tehdy, když jsem ho podezřívala, že mě podvádí. Naštěstí se ukázalo, že to nebyla pravda. Bylo mi na nic z toho, že jsem se spletla, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že se neukázal opak. Potom se mnou několik dní nemluvil. Až když jsem se mu asi podesáté omluvila, začal se mnou zase mluvit, jako by se nic nestalo. Prostě krásné roky života.

Kde ten hostinský je? Už mi dlouho nic nedonesl. Chtěla jsem ho okřiknout, ale pak jsem si uvědomila, že jsem si vlastně nic neobjednala. Naštěstí se hostinský už blížil. Prošel kolem mého stolu a zanechal tam další sklenici.

Když jsem vystudovala univerzitu, dali jsme se na dráhu dobrodruhů. Chodili jsme po městech a vesnicích, řešili problémy vesničanů, zabíjeli netvory, a tak dál, jak to u dobrodruhů chodí. Prostě klasika. On to s mečem fakt uměl a já jsem taky nebyla nejhorší šermířka. Sice jsem se mu v souboji nemohla rovnat, ale když se k tomu připočetly ještě moje kouzla, rozhodně jsem nebyla jen do počtu.

A hele! Co to přede mnou stojí? Medovina? Copak jsem jim už vypila všechno víno? Při té myšlence jsem se musela zasmát. Vypila jsem jim všechno víno! Hostinský, který byl právě na odchodu se mi omlouval, že kvalitní víno došlo. Mně to bylo celkem jedno, hlavně že jsem se mohla napít. Zadarmo.

Po jednom takovém dobrodružství, myslím, že jsme zrovna čistili hřbitov od upírů, mi řekl, že bychom se měli na nějakou dobu rozejít. Nejdříve jsem náš rozchod nemohla přenést přes srdce, ale pak jsem to nějak překousla. Našla jsem si jinou družinu, se kterou jsem pokračovala ve svém dosavadním životě a doufala, že ho zase někdy potkám. A po pár letech jsem ho opravdu potkala. V jednom malém krásném městečku. Řekl mi, že je lepší způsob jak přijít k penězům. Podnikání. Nejprve jsem nechápala, jak někdo může získat peníze za to, že nic nedělá, ale když mi to názorně ukázal, pochopila jsem. Vykašlala jsem se na dobrodružství a začala podnikat. Tehdy už mezi námi bylo jen přátelství. A tak to pokračovalo až do teď.

Hostinský mi přinesl další sklenici medoviny, ale když uviděl, že sotva sedím, odvedl mě nahoru do pokoje a uložil do postele. V klidu jsem usnula, abych se už nikdy neprobudila. Konečně jsem si vzpomněla, kde jsem tu zahalenou postavu viděla. Nikdy jsem si nemyslela, že Halid klesne tak nízko a pošle na mě vraha.