KDYŽ SE JDE NA HOUBY

Když Martin pocítil cloumání a hlas své manželky Dany, tak pro sebe se zlým tušením otevřel rozespale oči.
„Co je? Proč mě budíš?“ zeptal se, přičemž dlouze zívl.
„Jdeme přeci na ty houby, ne!“ řekla mu Dana.
„Co? Tak brzo?“
„Na houby se většinou chodí brzo ráno.“
„To je zase nápad.“
„Už dlouho jsme neměli smaženici ani houbovku. A viděl si včera kolik našli hub Sedláčkovi.“
„Kdo ví, kde je sebrali.“
„Určitě v lese. Tak dělej, snídani máš na stole!“
V rozespalém a rozladěném stavu se Martin nasnídal i oblékl. Při čištění zubu se málem uzíval, což Dana neopomněla okomentovat.
„Snad si nechceš v lese číst noviny?“ zeptala se ho, když vzal do ruky včerejší vydání novin.
„Včera jsi mě zahnala na kutě dřív, než jsem si je stačil přečíst,“ konstatoval.
„Tak si je přečteš až se vrátíme! Tady ti je nikdo neukradne!“ řekla rozhodně a dala noviny na štos jiných. Martin se ušklíbl, ale když kráčel na verandu, tak obratným pohybem ruky ony noviny vzal, aniž by si toho Dana všimla. Vzápětí si je dal do vnitřní kapsy šusťákové bundy, kterou si zapnul.
  Zanedlouho kráčeli směrem k lesu. Ten byl nedaleko za jejich chatou. Netrvalo to dlouho a ocitli se vněm. Martin doufal, že pokud nezačnou nacházet houby, tak to Danu od houbaření rychle odradí.
„To je strašný, co všechno ty lidi schválně tady v tom lese vyhazujou,“ ozval se hlas jeho ženy odněkud zpoza porostu, přičemž on zíval a na obličej i zároveň do úst se mu nabalila pavučina.
„Fuj tajbl!“ vyhrkl a prsty si pavučinu strhával.
„Podívej co je tu krámu!“ říkala mu Dana, když se plivající prodral houštinou ke skládce, která mu nebyla neznámá.
„Dokonce tady nějakej blbec vyhodil stejný kamna, který si minulý měsíc taky vyhazoval.“
„Hm,“ zamručel se zlou předtuchou.
„Hele, to sou ty naše kamna! Poznám je podle toho škrábance na boku!“ vyhrkla náhle a pak pokračovala: „Tak ty si byl línej je vodvízt na tom vozejku na tu skládku, co je tam dole ve vesnici! Že se nestydíš!“
„Tady to vyhazuje stejně kde kdo,“ vysoukal ze sebe a rychle se začal nořit do porostu za pokračujícího nadávání manželky.
  Čas běžel a kromě několika hub, co jsou poživatelné pro lidi jen jednou a naposled, žádné jiné houby nenašli. Dana se už trochu zklidnila a dala se do sbírání borůvek. Toho Martin využil a usadil se o něco dále na pařezu. Z pod bundy vytáhl noviny a zapálil si cigaretu. Nečetl dlouho a náhle byl osloven. Očima zabloudil nad horní okraj novin, přičemž spatřil zelenou uniformu.
„Vy jste neviděl ty cedule, které zakazují kouření v lese?“ zeptal se ostře hajný.
„Já jsem si jich tedy nevšiml,“ soukal ze sebe.
„Je sucho, les je vyprahlej. Tak to bude za tisícovku.“
„Tolik při sobě nemám.“
„Tak to je na složenku.“
Sotva hajný odešel, a on tupě zíral na složenku, tak u něho stanula Dana. Pokusil se o úsměv, ale ten mu hned zmrzl.
„Ty jsi fakticky pitomej! To vopravdu může napadnout jen tebe kouřit v lese!“ rozkřikla se a pak si vyslechl ještě toho dost. Bylo mu jasné, že on je příčinou konce houbaření. A tak tedy z pařezu vstal. Šlo to dost ztuha a přitom se ozval zvuk trhající se látky. Šáhnutím na svou zadnici nahmatal velkou díru.
„To snad není pravda! Kam sis to zase sednul!“ vyjekla Dana, načež se definitivně dostala do varu a on při chůzi od ní raději udržoval bezpečnou vzdálenost. Přitom vztekle mlátil klackem do stromů okolo. Při jednom takovém úderu se konec klacku trefil do čeho si, co bylo zavěšené na větví. A pak se ozvalo zlověstné bzučení. Za následného jekotu Dany seběhli strání k řece, do niž okamžitě skočili. Na břehu sedící rybář se na ně rozkřikl, ale i on vzápětí se vrhl do vody. A ta nebyla zrovna moc teplá.
Když nebezpečí pominulo, tak se ozvalo hlasité nadávání Dany, které se prolínalo s nadávkami rybáře. A Martin si pak začal připadat jako ve zlém snu, z něhož se dlouho nemůže probudit.