povidka

Byl jsem jediné dítě nejbohatších rodičů ve městě. Otec byl ‚králem‘ ropného průmyslu a matka jeho ‚královnou‘. Podnik byl menším rodinným královstvím. Rodiče dlouho a často cestovali a tak mně vychoval strýc. Jednou, když otec odjel na dlouhotrvající cestu na Starý kontinent, matka zůstala doma. Byl jsem tenkrát moc malý na to, abych zaznamenal rozkol mezi rodiči. Když si matka, po otcově odjezdu, našla jiného muže překvapilo mně to. Po dvou letech se otec vrátil, o pár set tisíc dolarů bohatší. Byl jsem šťastný, jak jen malý kluk může být, ale moje radost netrvala dlouho. Otce postihla ‚nešťastná náhoda‘. Utopil se ve vaně. Soudní patolog nezjistil cizí zavinění, ale já věděl své. Já matku viděl vycházet z koupelny. Po měsíci smutku se k nám domů nastěhoval matčin přítel a já se stal nepohodlným dítětem. Moc se se mnou nepárali. V osmi letech mně poslali na návštěvu ke strýčkovi do Japonska. Ten strýček nikdy nežil.

Měsíc jsem se potuloval sám po ulicích a dusil se nenávistí. Pak mně našla paní s velmi dlouhými prsty. Dlouhých jedenáct let mne vychovávala a v devatenácti ze mě byl profesionální vrah. Vynikající odstřelovač a bojovník se samurajským mečem. S každým dalším rokem života, ve mně touha po pomstě rostla. A s každým dalším rokem jsem cítil, že se moje šance pomstit se zvětšují.Ve dvaceti pěti jsem si byl jist, že se můžu vrátit. Se svolením své druhé matky jsem odletěl zpět do Ameriky. Yakuza je mocná, ani jsem nemusel ukazovat zavazadla.

Našel jsem si hotel v rodném městě. S potěšením jsem zjistil, že v okolí domu se nic nezměnilo. I ten starý lesík, kde jsem si někdy hrál s otcem, tam pořád byl.

Některé vzpomínky bolí.

V tom lese, 100 metrů od cesty, jsem si udělal úkryt. Schoval jsem tam svoji  MK 2 Vaime  i katanu. Jsou to nejspolehlivější zbraně, které znám. Pár dní jsem pozoroval les i dům, abych zjistil, kdy vycházejí.

Pak jsem se odhlásil z hotelu a definitivně zůstal v lese. Na MK 2 jsem nastavil boční elevanci a vzdálenost od cíle. A od té doby jsem jen čekal až do třetí hodiny odpolední. Přišli přesně, bohužel i s dcerou.

Nechtěl jsem zabít nevinného, ale na pomstu jsem čekal příliš dlouho, než abych se o ní nechal připravit. Zapřel jsem zbraň o rameno, přitiskl tvář k pažbě a zacílil. Zadržel jsem dech a stiskl spoušť. Matčin milenec padl k zemi, jako podťatý. Musel zemřít na místě, mířil jsem na srdce. Matka vykřikla a sklonila se k němu. Dívka zůstala vyděšeně stát. Těch sto metrů jsem překonal neuvěřitelně rychle. Stanul jsem před oběma ženami. Kdybych se jim ve svém maskovacím oděvu ukázal takhle najednou v Japonsku, považovaly by mne za démona a snažily by se utéct. Tady se ani nehly.

„Kdo jste? Co chcete?“

„Před sedmnácti lety jsi mi říkala synu.“ Odpovědi jsem se nedočkal a tak jsem pokračoval.

„A dnes jsem přišel pomstít svého otce.“

„Tobe,“zašeptala. „Přece mně nechceš zabít? Svou matku. Tu, která tě devět měsíců nosila pod srdcem, která tě živila a vychovala. Přece nechceš…“

„Nemluv jako Klytaimestra, ženo. Nepřišel jsem tě zavraždit, ale potrestat.“

Chtěla se otočit a utíkat, ale já jsem byl rychlejší. Sekl jsem ji šikmo přes hruď. Chvíli stála a Pak se jí podlomila kolena, ztratila vědomí a tělo těžce dopadlo na zem. Děvče se rozplakalo a kleklo si k matce. Dívalo se na mně skrz slzy a ten pohled se mi zařezával do duše.

„Jestli se mi budeš chtít pomstít, najdi mně. Já budu připraven.“ Řekl jsem a přitom cítil, jak mně popadá děs. Otočil jsem se a utekl odtamtud. Schoval jsem zbraně, řádně zabezpečené, do starého stromu a jako šílený vyběhl z lesíka. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem utíkal. Pořád jsem viděl dívčinu tvář. Plnou výčitek. A pak se objevily ony. Ženy s černými vlasy, které se vznášely ve vzduchu a z očí jim tekla krev. Volaly na mne hroznými hlasy, že jsem vrah, že jsem zabil svou vlastní matku. Nemohl jsem se jich zbavit. Hnaly mne pořád a pořád, jako divou zvěř, nic je nemohlo usmířit. Trvalo to dlouho.

Pak jsem se jednou celý zoufalý uchýlil do božího chrámu. Tam si za mnou netroufly, výmysly pekla.

„Otče, můžete mi dát rozhřešení?“

„ A co jsi provedl, synu?“

„ Potrestal jsem svou matku.“

„Takže jsi porušil jedno z přikázání.“

„Hned několik, otče,“ pomyslel jsem si.

„Ano porušil. A teď mě kvůli tomu pronásledují.“

„Kdo, synu? Kdo tě pronásleduje?“

„Lítice, otče.“

„Ale ty neexistují, synu. Jsou to jen výmysly.“

„Existují. Čekají na mne před kostelem.“ Nastalo ticho. Dlouhé ticho.

„Otče?“

„Ano, synu?“

„ Modle te se za mne.“

„Budu.“

„Nashledanou, otče.“

Když jsem odcházel, otec už klečel a modlil se.

Vyšel jsem z kostela a dal se na cestu. Ty ženy jsem nikde neviděl. Otcovy modlitby je zřejmě na čas zastavily. Pár dnů daly pokoj, ale pak se znovu ozvaly. Už jsem nechtěl utíkat. V jednom z parků jsem klesl k nohám sochy Pallas Athény.

„Nechte mne být. Jděte.“

„Pane doktore, přivezli nám nového pacienta.“

„Dobrá, půjdeme se na něj podívat.“

„Ze začátku byl úplně nepříčetný. Volal na někoho, ať ho nechá být. Přitom tam nikdo nebyl. A pak najednou přestal a zhroutil se.“

„Kam jste ho umístili?“

„Je na dvojce, pane doktore.“

„Tak co pak to tu máme?“

V koutě bíle vypolstrované místnosti seděl muž. Nemohlo mu být ani dvacet sedm let, ale rysy měl ztrhané. Když spatřil, že do místnosti někdo vchází, vtiskl se do rohu a ruce křečovitě sevřel před obličejem.

„Nechte mne být.“

„Ale mládenče, mi ti chceme pomoct.“

„Tak jim řekněte, ať mne už nepronásledují.“

„Nikdo tady není.“

„Já vím, vy je nevidíte,“ řekl a zrak mu zledověl, „blázen jsem tady já.“

„ To máte pravdu, příteli.“ Řekl doktor tak, aby ho nikdo neslyšel.

„Nasaďte standardní léčbu, sestři. A pravidelně ho kontrolujte.“

„Ano, pane doktore.“

Ani po měsíci léčby pacienta halucinace nepřešli. Začal být nebezpečný a tak ho drželi trvale pod narkotiky. Stala se z něj lidská troska.

Pak se jednoho dne, asi po půl roce, v ústavu ukázala mladá dívka. Požádala o návštěvu na dvojce. Doktor ji varoval, že pacient může být nebezpečný, ale dívka trvala na svém.

„Inu, běžte za ním.“ Řekl doktor po delším rozhovoru a odešel věnovat se ostatním chovancům.

„Tobe?“

„Ty? Takže si mne našla.“

„Ano“

„Jdeš se mi pomstít, viď?“

„Ne. Dozvěděla jsem se, co se stalo tvému otci. Vím, že sis myslel, že máš právo ho pomstít.“

„Chceš se mi posmívat?“ zeptal se a znělo to téměř bolestně.

„Ani to ne. Přišla…Přišla jsem ti říct, že ti odpouštím. To já dám rozhodující hlas v tvůj prospěch, tak abys neskončil v ještě větší temnotě. A ony už nad tebou nebudou mít moc.“

Čekala odpověď, ale on se místo toho jen rozplakal. Tak se zvedla a odešla.

Po půl roce se můj stav podle doktora zlepšil natolik, že mne mohl propustit. Myslel si, že mně vyléčil, ale byla to ta dívka. Musel jsem jí za to poděkovat. Vrátil jsem se k jejímu domu a zazvonil. Přišla otevřít a, jak mně uviděla, lekla se.

„Co chceš?“ Vyhrkla, jakoby se bála, že ji chci zabít.

„Chci ti poděkovat. Díky“ Otočil jsem se a odešel.