Z valdštejnské zahrady

V zahradě rajské společně s Evou jsme usedli,

k hříšku pak lehkému oheň k ústům svým pozvedli,

sotva však doušek dýmu do úst nám lačně vplynul,

strážný nám jazykem plamenným k odchodu kynul.

Není nám spolu lásko moje souzen ráj,

do světa jež nepřeje vyhnaní jsme byli.

Ke svému konci pomalu se chýlí máj,

však, štěstí, jeden druhému jsme zbyli…

 

Na věži

Stovky prý schodů vedou na věž chrámu,

proč bych je ale v dnešní den jen počítal?

Radši jsem sčítal kolik cestou šrámů

nechaly polibky, kterými jsem Tě zasypal.

Na místě staré věžní strážnice,

za krásných vlašských mistrů tónů,

tvá ňadra, moje sladká hříšnice,

zněla mi zvuky nejkrásnějších zvonů.

Na věžním ochozu pak nad střechami,

mi nezbylo než hlavou skočit dolů.

Z té krásy a s těmi myšlenkami,

že nemůžeme navždy býti spolu …