Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jak vznikl jeden text

Výběr: child, Shammann, von_Tikowitz, Elyn, Petr_Pan, Print, klipeto
03. 08. 2004
18
0
15288
Autor
srha

Jak vznikl jeden text

 

 

 

V mírné inspiraci knihou Jana Zábrany – Jak se rodí báseň, bych tu rád pootevřel jedna dvířka, kterážto by za sebou mohla skrývat něco, co by mohlo být zajímavé a inspirativní pro nás pro všechny. Tedy úvodem, zmíněná knížka obsahuje několik esejí na téma zmiňované v názvu ( E.A. Poe – Filozofie básnické skladby, L. Aragon – Povím ti, jak vzniká báseň, S. Spenser – Jak se dělá báseň, J. Kolář – K problematice básnické skladby, A. Ginsberg – Poznámky ke knize Kvílení a jiné básně, H. M. Enzensberger – Vznik jedné básně) . Můj text se víceméně bude opírat o všechny z nich a přesto snad bude mít právo na svébytnou existenci.

 

 

K nastínění jednoho okamžiku tvůrčí činnosti – i když těch okamžiků bylo nakonec více – jsem si vybral svůj poslední text – Cesta přes řeku. Už ve chvíli, kdy jsem ho začal psát, jsem si uvědomoval, že bych rád tuto maličkou esej napsal, a tím v těchto místech založil diskuzi, která, jak doufám, bude zajímavá pro více než jednoho čtenáře. Proto jsem se snažil zapamatovat si co nejvíce vlastních poznámek, které jsem si pro tento text udělal, co nejvíce škrtů, které jsem v textu provedl. Byť bych rád postupoval při rekonstrukci přirozeně chronologicky, tak Vám nejprve nabízím konečný text. Zde je:

 

 

Cesta přes řeku

 

 

 

 

Ve dne, mezi javorem a zimou,
kdy v listech nacházíme barevné šílenství
- tehdy tě vidím:


         Mezi prsty ruky
         čtvero žeber ticha – jako zrcadlo,
         kterému schází stříbrná míza.

 

         Odraz v něm je jen selháním jara,

         rozptýlený; do pavučiny mlhy.

 

 

Můj Bože,
kdyby světlo mohlo být obloukové
i tento den
by musel být most.  

 

 

Na počátku bylo slovo.

 

Nikoli, na počátku nebylo vůbec nic. Na počátku byl nedělní večer a já seděl u piva v jednom hostinci na zahrádce a pročítal eseje P. Valéryho, konkrétně esej o typografii a poté esej o symbolizmu. Toto nezmiňuji náhodou, neboť z toho leze vysvětlit několik tvůrčích principů, které se v mé tvorbě odrážejí. Je to především známost onoho eseje E.A. Poa a esejů P. Valéryho. A to především názor, že básničku píšeme nikoli v nějakém exaltovaném stavu posvátného šílenství, ale u vědomí, kdy se snažíme dobrat jistého cíle, který však mnohdy dostává konkrétní obrysy až samou tvůrčí činností. Tedy, vzhledem k tomu, že v onom podniku bylo celkem dost rušivých podnětů, které mne vytrhávaly ze soustředění nad cizími myšlenkami, rozhodl jsem se, udělat si menší pauzu a obrátit se do svého nitra, do své fantazie, na kterou jsem schopen se soustředit i v rušivém prostředí mnohem spíše než na myšlenky cizí, jakkoli zajímavé a hodnotné.

 

     První verš

 

 Ve dne, mezi javorem a zimou,

 

vzešel sám od sebe; promluvila zde především má současná fascinace podzimem, který již brzy nadejde. Sám od sebe znamená časové určení, které však není dáno zcela časově, ale i obrazně – umístěním javoru a jeho konotacemi. Uvození (Ve dne) jsem záměrně oddělil čárkou, abych nechal znít jak možnost dne, tak možnost, že (mezi javorem a zimou) tvoří příslovečné určení času na stejné úrovni jako (Ve dne).

 

Tato představa javoru jako časového určení se mi zdála velmi lákavá. A proto jsem pokračoval:

 

Ve dne, mezi javorem a zimou

jsou barvy – vysvětlovány jako ochrana

před příchodem bílé.

 

V tuto chvíli jsem si byl podzimem jako motivem jist. A po jisté době jsem pokračoval:

 

Ve dne, mezi javorem a zimou

jsou barvy – vysvětlovány – jako  ochrana

před příchodem bílé

– z  nenapsaného dopisu, varováním.

 

Není mým cílem zde podávat nějakou vlastní interpretaci toho textu; to si dovoluji nechat na případných čtenářích. Řeknu jen, že v tuto chvíli se na onom místě můj čas naplnil a já odešel; během psaní jsem se ještě střídavě vracel k rozečtené knížce.

 

     Doma

 

Po několika hodinách jsem se v noci, dumaje nad svazky vědy prastaré a záslužné:), k textu vrátil. Zdálo se mi, že především poslední dva řádky vedou můj text, někam, kam se ubírat vůbec nechci. Další okolností bylo, že jsem si přečetl jistou zprávu, která obsahovala motiv cesty. Dlouhé cesty, ze které možná není návratu. V mé fantazii se onen motiv cesty zapadal do konceptu podzimu, který naznačuje první verš. A proto jsem text začal předělávat. Začal jsem ho předělávat s vědomím, že už vím, co chci – chci cestu, chci podzim jako cestu, chci podzim jako příčinu – předchozí spojení beru jako „syntakticky shodná“.

 

 

Ve dne, mezi javorem a zimou,

Kdy v listech jsou všechny barvy vyrovnány

- tehdy tě vidím

 

         mezi prsty ruky

         čtvero žeber ticha, zrcadlo.

 

(a postupně jsem přidal)

 

 

Můj Bože,

kdyby světlo mohlo být obloukové

i tento den

by musel být most.

 

Na tomto místě, kdy podzim se stal symbolem a cesta hlavním motivem, jsem text přes noc opustil. Zdálo se mi, že zhruba obsahuje jak obrazy, které chci, tak výpověď, kterou jsem chtěl vyslovit – interpretaci opět nechávám čtenáři. Ráno jsem si text vytiskl (mimochodem původní hospodské poznámky byly zapsány do telefonu) a zamířil do Prahy.

 

Ve vlaku

 

Ve vlaku píši nejradši. Sám nevím proč, ať už hraje roli pozorování ubíhající krajiny, vedoucí obyčejně k zasnění, či atmosféra jízdy vlakem – noční rychlíky na východní Slovensko jsou mi srdeční záležitostí. Pročítal jsem text a přemýšlel nad tím, co je v něm napsáno. Text se mi zdál rozdělen, tak jak jsem chtěl, do tří základních částí:

 

  1. časové a dějové uvození
  2. místo, místo výpovědi
  3. a okamžik vyjasnění postoje lyrického subjektu

 

Tato kostra byla tím, čeho jsem se chtěl přidržet. Avšak z mého úhlu ohledu se mi zdál text nedobarvený. Je možné, že by před čtenářem i přesto obstál; přesto – bylo zde nutkání ho mírně rozvést – zda je to dobře nebo špatně nechávám na čtenáři, nakonec ovšem to není přímým objektem této eseje. Proto jsem pokračoval.

 

Bylo to především spojení ticho – zrcadlo, které mne neuspokojovalo, a taktéž vyrovnání barev v listu nezasahovalo podstatu, kterou jsem cítil. Proto jsem text upravil do následující podoby:

 

Ve dne, mezi javorem a zimou,
kdy v listech nacházíme barevné šílenství
- tehdy tě vidím:


         Mezi prsty ruky
         čtvero žeber ticha – jako zrcadlo,
         kterému schází stříbrná míza.

 

         Odraz v něm je jen selháním jara,

         rozptýlený; do pavučiny mlhy.

 

 

Můj Bože,
kdyby světlo mohlo být obloukové
i tento den
by musel být most.  

 

Jen pár poznámek. Slovo šílenství (šílenství v barvách – je zcela zřejmé odkud se bere) mi především působí jako něco naplňujícího, které jsem chtěl umístit do kontrastu s tichem, tichem nastávajícím, prázdnem, zrcadlem. V tuto chvíli jsem se rozhodl text „opustit“. Opustit ve smyslu principu tvorby, kdy žádný text vlastně není nikdy hotov, je pouze autorem opuštěn. Opuštěn tak, že kdykoli potom by mohl být předěláván (to jsou dva tvůrčí protipóly a já patřím spíše k těm, kteří opouštějí, viz Valéry).  

 

Je možné, že by mohl text být obviněn z přespřílišné dopovězenosti, ta je však vždy (pokud není zcela zřejmá) relativně subjektivní záležitostí, a já navíc nechtěl psát žádnou šifru.

 

 

 

Toto byl náznak toho, jak vznikal jeden text. A proč to vlastně píšu? Byl bych rád, kdyby se zde našli další písmáci a poodhalili nám zákoutí, kterými se ubírali při tvorbě nějakého svého dílka. Stačí pár náznaků. Nakonec bych chtěl ještě vyjádřit přání, aby se případně vzniklá diskuze nesla ve věcném duchu a vystihovala podstatu této, zcela jistě nedokonalé eseje, totiž: Jak jsem tvořil.

 

 

 

drfaust/srha


drfaust
27. 07. 2005
Dát tip
slibované avi, tot je jedn z několika mých jiných nicků... je tady popsáno jak vznikla jeden text toho Zábranu doporučuju.

Kryšpín
05. 06. 2005
Dát tip
Skvělá knížka. Pak taky doporučuju knihu O psaní od Stephena Kinga.

drfaust
10. 04. 2005
Dát tip
tohle by tě mohlo zaujmout:-)) myslím, že celá diskuze je docela zajímavá.... (tu knížku, Jak se dělá báseň, mám... mohu půjčit)

neva, že se k tomu nevyjádřím.... prostě díky... t

Tohle je výbornej nápad. Při čtení Klipetova díla mi to nedošlo. Ale asi napíši podobného něco o některém svém špiškovém díle. Hlavně protože to má tolik výborů. Květinko, a mně avi nic? No nic, jsem zvyklý, ani tip mi nedáš. TIP za inspiraci.

echm, avi? Mám Ti posílat avi vod děl, kam zavítám? a jakej tip zasek? :-)

srha
23. 01. 2005
Dát tip
avi

klipeto
23. 01. 2005
Dát tip
díky za avi... já bych si na to asi po včerejšku nevzpomněl a to by byla škoda :o) Je to hodně zajímavý a i ty komentáře pod tím jsou poučný. Moje tvorba básní funguje hodně často tak, že si sednu k písmákovi a rovnou to píšu do něj :-) Píšu spíše zábavné věci nebo blbůstky. Pomalu ale pozoruju, že se můj styl mění a vyvíjí. Aktivně píšu asi dva měsíce Často mne napadaj věci v metru a píšu je na kdejaký útržky. Taky záleží, co píšu. Ale nemám vyhraněný styl a experimentuju s různejma stylama a zkoušim i nové věci. Třeba když dělám něco vázaného, tak to mi trvá mnohem déle, protože hledám rýmy a koriguju rytmus... to je ale samozřejmost. Jindy píšu zvukomalebný nonsensy a tam jen čekám na pěkná slova a nebo je vytvářím nebo deformuju. Jindy zase píšu podobně jako si tu popsal. A někdy si prostě sednu a z fleku ze mne vypadne hotová věc. Taky musim zmínit, že občas píšu nesmysly, ve kterejch po čase nacházim zajímavý věci a dokážu si to pak vyložit i různými způsoby. Ad opouštění... já svoje básně většinou neměnim a většinou je nechávám jako odrazy mojí osobnosti v té době, ve které jsem tu věc psal, ale menším úpravám se nebráním. Pokud bych měl udělat větší úpravu, nezahazoval bych tu starou verzi. Tak ještě jednou díky a časem nějakej rozbor básně - další návod popisující tah na tipáž ;o) - napíši a ještě avi pár lidem... třeba je to bude zajímat ;o)

srha
04. 01. 2005
Dát tip
:)

srha
03. 01. 2005
Dát tip
já jsem ho posílal ještě někomu jinému... četl jsem si kvůli tomu poměrně dlouhý seznam lidí, kteří četli dílo a náhodou jsem si všiml, že tam nejseš a prostě mě napadlo, že by tě to taky mohlo zaujmout :) a třeba jsem se trefil.

gabio
03. 01. 2005
Dát tip
trefil:)))

srha
02. 01. 2005
Dát tip
tohle by tě mohlo zaujmout

srha
02. 01. 2005
Dát tip
a ještě jedno avi

gabio
02. 01. 2005
Dát tip
díky za avi. Až budu mít klid, přelouskám si to. zatím si to vytisknu...:)

gabio
02. 01. 2005
Dát tip
jsem zpět. tiskárna selhala, četla jsem si ve wordu. Tahle věc je ojedinělá. Kdysi dávno jsem napsala něco velice podobně, spíš jsem si touto formou psala deník. Vybízíš čtenáře, aby to taky zkusili. Zkusím to někde vyhrabat a možná to sem taky vložím. Nebo to vezmu úplně od začátku:). Každopádně ti musím poiděkovat za avi, protože mi to dalo zase kousíček literárního sluchu:). Zaujalo, zalíbilo. t

gabio
02. 01. 2005
Dát tip
jo a proč jsi mi vlastně to avi poslal?

drfaust
04. 11. 2004
Dát tip
avi k jedněm očím, kde by to mohlo být k užitku:)

razant
04. 09. 2004
Dát tip
Tak s chutí do toho a půl je hotovo... Chtěl bych následovat příkladu srhy a pokusit se objasnit vznik jedné z mých nejkratších básní. Zde je: Láhev Podobna ženě lákáš muže na dno čím prázdnější tím více stoupáš v ceně a nářky s tebou chřadnou Tuto báseň jsem věnoval V. Nezvalovi, jeho poetistickému období, jeho rané tvorbě... Inspirovalo mě hlavně Nezvalovo Mýdlo. Zde srovnání: Mýdlo Jak srdce matky rozpouští mýdlo všechen kal voní jak růže ze zahrádky pění jak láska puká jak žal (pokud jsem báseň úplně věrně nezachoval, tak to omluvte, ale jde zde jen o obsahové a strukturové srovnání, nikoliv o slovíčka) Hledal jsem věc a našel - láhev. Jenže, jak se s ní vypořádat, jak jí dát tu nezvalovskou poezii... Řekl jsem si, že musím uchopit tu láhev nějak netradičně, neuchopit ji jen rozumem a jejím účelem, ale i okem a vzít ji jako symbol... Podobna ženě Láhev má úzké hrdlo a směrem dolů se rozšiřuje, připomíná tedy postavu ženy... lákáš muže na dno Interpretaci nachám taktéž na čtenáři, ale rozhodně je zde jisté napětí mezi - lahví jako lahví a lahví jako ženou, protože všichni pijeme (nezaměřuji se na určení nápoje) čím prázdnější tím více stoupáš v ceně Opět ono napětí, které se mi bohužel vymklo z ruky, zde autor přiznává, že netušil, co všechno mohl verš znamenat, o to byl ovšem radši, když to zjistil opětovným čtením... a nářky s tebou chřadnou Pořád pracuji s motivem srovnání ženy s lahví, přes hledání stejných rysů, stejně jako Nezval ve svém Mýdle. Byl to ovšem jen jeden případ, různé básně tvořím různě, jako možná kdekdo. Jsem však schopen oddělit hodnoty vzniklé různými technikami tvorby, jako možná málokdo. Vím, že něco je chyba přepsat, vím, že něco je nutné přepsat, vím, že něco nemůžu dát na Písmáka, vím, že něco ano. Snad by se na mne Víťa nezlobil. Snad se na mne nebude zlobit srha.

Petr_Pan
04. 09. 2004
Dát tip
Až někdy napíšu taky něco tak krátkýho, aby dlouhý povídání o tom bylo možné přečíst, teba to i udělám - je to moc příjemné počtení. Dík za to a i když jsem si vědom, že jsem zapomněl vyjádřit svůj obdiv toho, mým V i TIPem snad neopovrhneš *

srha
04. 09. 2004
Dát tip
srha se určitě zlobit nebude:) k tvému příspěvku: Nejsem s to si to teď vybavit, ale myslím, že příměr s lahví už byl někde použit... což ovšem samozřejmě nevadí... skoro všechno už bylo použito, a tak nezbývý psát než o podlahových krytinách, madlech autobusů anebo pouzdrech na mobilní telefony:) avi všem pro razanta za avi se teda rači předem omlouvám, snad prominte

Mařka
04. 09. 2004
Dát tip
Pro mě dost dobré. Když člověk poslouchá pod oknem, ledasco se dozví-))) Za avi ď.

anae
26. 08. 2004
Dát tip
V oné knížečce od J. Zábrany mě nejvíc zaujal postoj k poezii Hanse Magnuse Ezensbergera .... a přesto, jeho báseň byla úžasná ...

srha
24. 08. 2004
Dát tip
děkuji:) (rdím se) Je to trochu zvláštní, ale k básničce se dokážu zavřít i ve velmi rušné společnosti...

Armand
23. 08. 2004
Dát tip
Připojil bych svůj podpis k Rowenně... básně píšu velmi podobně (pokud ne stejně). srha: "...nějakém exaltovaném stavu posvátného šílenství, ale u vědomí, kdy se snažíme dobrat jistého cíle, který však mnohdy dostává konkrétní obrysy až samou tvůrčí činností." ...nevidím v tvém tvrzení rozdíl, rozpor... podle mě jsi řekl dvakrát to samé, jen já tomu říkám spíš: "exaltované šílenství, které dostává konkrétní formu až samou tvůrčí činností" :) Je třeba se do něj dostat (do toho "šílenství"), pak můžeš psát něco, čeho "nejsi" autorem. Tzn. to nejlepší, to co tě přesahuje. Až po napsání ke mně báseň začne promlouvat, a až potom ji lze potenciálně vysvětlovat. Ale ..obzvlášť u mých vizí je vysvětlování prací nesnadnou a zdlouhavou, .. proto to raději nechávám na vidoucích čtenářích (měl jsem čest se s několika takovými na písmáku potkat) .-)

Elyn
23. 08. 2004
Dát tip
Díky... nečetla jsem názory ostatních pod, jen přidám svůj. Mám dva přístupy k psaní. První, kdy vím, že chci psát.. něco chce ven. Většinou přijde sám první verš, myšlenka a pak se rozvíjí..až k pointě. To dílko vznikne ještě ten den, v tu chvíli. Druhý, kdy si přijde spojení slov, které mě nutí přemýšlet. Nechám je, v hlavě si s nima hraju. Někdy první nápady hodím na papir... a nechám znít, přemýšlím, kam se vlastně ubírají, asi tak, jak jsi to udělal ty.. až vlastně do konce. Zvláštní je, že takto napsanými věcmi si nejsem jistá "kvalitou".. a potřebuju i já sama čas, abych k nim podruhé vešla, viděla obrazy, které jsem sama chtěla vytvořit, abych je přijala za své. * V

Elyn
23. 08. 2004
Dát tip
jéj, já to žlutý nechtěla, jsem jen popletla nofliky... sorry.. :)

Mařka
13. 08. 2004
Dát tip
Překrásně s láskou, vcítěním i obohacením nejen sebe sama ale nutně všech kdo tyhle řádky přečtou. *

Tak jedna nesmělá výprava do hlubin autorovy duše: Koniklec Hřeb Zvony hřebů Krásně zní Jdou hluboko Až do lesa Válka Hodně ran Padají ztěžka k zemi Prosvítají hvězdy Je po boji Pohřeb Počítám padlé Ruce a kůži pálím Těla si nechám Krásně zní Ptáci Ostré tóny Vraždí kouzlo noci Koně se mění v myši Moje hlava ... v dýni Spánek Z polštáře mizí otisky podkov A na pasece klíčí bolehlav Tato podivná věc vznikla během jedné noci. Báseň je to jistě příšerná, nicméně nejde o žádnou noční můru. Text, což mě samotnou dost překvapilo, tvoří smysluplný celek, každý řádek má svůj význam a jednotlivé sloky na sebe dějově navazují. To se teď pokusím vysvětlit. První sloka měla původně vyjadřovat moje současné životní pocity. Svět mi připadá tvrdý a těžký, plný ostrých studených slov, která zraňují… Jako kovové hřeby, zarážené do těla zvonivými údery kladiva. Do lesa bylo myšleno jako až na dřevo kříže. Dál se na papíře celkem logicky objevil pohřeb. Z úvah o vzniku tohoto krásného slova mě vyrušila píseň, která mi začala znít v hlavě: „ …Hřeb drží podkovu a bez podkovy se neobejde kůň…“ ( Psí Vojáci, Žiju). Píseň ve mně vyvolala zvláštní temnou, středověkou atmosféru, což se odráží hlavně v prvních třech slokách. A z človíčka trpícího na kříži se stali těžcí koně jdoucí po kamenité cestě do lesa. Slovo pohřeb se mi už nechtělo škrtat. A tak jsem se s koňmi uprostřed lesa rozhlížela po něčem, co by se dalo zabít a pohřbít. Vzpomněla jsem si na větu, kterou jsem si kdysi někam napsala : „ Už zase vraždím stromy.“ . Tehdy to byl takový povzdech nad tím, že zase úplně zbytečně popisuji spousty papíru slovy, která neumím říct nahlas. To byl asi zlomový okamžik, kdy mi došlo, o čem celý text bude. Vzala jsem do ruky sekeru ( tužku) a začala kácet stromy( psát ). Válka se stromy představuje vnitřní boj. Často píšu, když mě něco trápí. Pomáhá mi, když svoje pocity nějak vyjádřím. Většinou to jsou různé kratší texty, reagující na konkrétní události, někdy jen zajímavé myšlenky, pocity. Formou jakýchsi deníkových záznamů, jindy básní, často něco mezi tím. Když porazím hodně stromů ( hodně popsaného papíru), začne prosvítat nebe, jsou vidět hvězdy ( trochu si pročistím hlavu, něco pochopím,…). Ruce a kůži pálím, těla si nechám. Neboli větve a kůru spálit, kmeny nechat. Vzniklé texty si později znovu pročítám a části, které „ krásně zní“ si schovám. Čtvrtá část je celkem jasná. Noc pro mě končí ve chvíli, kdy začnou zpívat první ptáci. Pozdě k ránu se mění na brzy ráno. Kouzlo je pryč. I přes svůj pokročilý věk mám ráda pohádky. V té o popelce se koně mění zpátky v myši, kočí v kocoura a kočár v dýni… Ve tři ráno usínám, zapomínám na koně i stromy, na to, co mě tíží. Všechny války se ale vyhrát nedají. Některé věci tím, že o nich přemýšlím, jen o to víc bolí. Po probdělé noci zůstane v hlavě paseka. A po několika málo hodinách spánku ta hlava často pořádně bolí. Název je slovní hříčkou. Ráda si hraji se slovy, taky miluji živou i neživou přírodu. Koniklec je vlastně den. Až večer osvobozuje koně z klece a já s nimi vyrážím do lesa. Forma básně vznikla pod vlivem zmíněné písně. Proto je tu hodně krátkých, tvrdě a temně znějících slov. Co dodat? Snad jen že takhle jsem při psaní vůbec neuvažovala, některé souvislosti mě napadly až zpětně. Díky všem, kdo dočetli až sem. Krásný den přeje cínový vojáček.

srha
12. 08. 2004
Dát tip
Pro sn_vojáčka si dovolím poslat avi všem, kteří tento text četli, jelikož by, podle mě, byla škoda, aby se o této reakci nedizvěděli. Za pochopení děkuji. (snad jsem své důvody k tomu avi dostatečně obhájil. ...a děkuji především vojáčkovi:))) za reakci.

Natasha_
11. 08. 2004
Dát tip
Připomíná mi to vynikající knížečku rozhovorů mezi Karlem Sýsem a Jiřím Žáčkem: "1+1 aneb nesoustavný rozhovor o poezii" (Československý spisovatel, Praha 1986), kterou mám zrovna na stole. Do městské knihovny na Mariánském náměstí v Praze ji vrátím koncem srpna, kdybyste někdo měl zájem. Je to skutečně výtečné, svěží a poučené dílko o procesu psaní, problémech s ním spojených a hledání cesty precizního vyjádření, doporučuji.

srha
11. 08. 2004
Dát tip
NO já bych o ni zájem fakt měl.... avšak musím překonat svůj odpor k Sýsovi a Žáčkovi a jejich poezii... nikdy mne nezaujali...:(

Natasha_
11. 08. 2004
Dát tip
Jejich básně tam nejsou :)

srha
11. 08. 2004
Dát tip
Tak to jo... abych byl upřímný, oni mne moc neberou... berou mě třeba ti, co je mám v oblíbených a spousta dalších...

Natasha_
11. 08. 2004
Dát tip
To mě taky. Ale oceňuju zaryté celoživotní směřování k textu a co nejužšímu vyjádření vnímaného - což jejich případ je. Proto i ten rozhovor stojí za to.

Rowenna
11. 08. 2004
Dát tip
Každý to máme jinak - to je zajímavé. Já obrazy nechám vyplouvat - odněkud - nevím odkud - hraje v tom roli dýchání - a když se dech prohloubí, vím, že to mám. A něco píšu - (a málokdy vím, o čem to bude - proto je možná většina mých básní tak monotématických - protože to, co mě skutečně zajímá, toho je opravdu dosti málo). Málokdy - opravdu málokdy - opravuji. Nějak se mi ty obrázky samy rovnají - do melodie, do notové osnovy - někdy mi to křičí, někdy je to ospalé - opět podle toho, jak dýchám. Někdy si říkám, že to nepíšu já. Někdy se divím, co píšu. Málokdy zapojuji rozum - ale přesto mám občas pocit, že to, co lovím - je moudřejší než já sama. Nevím nic - nebo málo - o teorii psaní - ale když se zlobím, básničky mi drnčí - drnčivá rachotivá slova se mi sama nabízejí, když jsem klidná a do něhy naladěná, slovíčka se rekrutují ze samých takových, co obsahují ž, š, č... pak zírám na výsledek... A když dopíšu - většinou to hned nečtu. Druhý den - snad - opravuji nelogismy, opakování slova dvakrát po sobě, úplné nesmysly.... Ale většinou - když do básně zasáhnu - naruším něco v její struktuře - co už neopravím - naruším plynulost a zpěvnost toho, co jsem stvořila. :-) Normálně bych se styděla o tom takhle mluvit - ale tady snad můžu. :-)

srha
11. 08. 2004
Dát tip
samozřejmě, že můžeš.... proto jsem to sem taky dal... a potěšilo by mě, kdyby se našel někdo a dal si obdobnou práci... a vystopoval původ nějakého svého textu... a jak jsem psal, žádný z možných tvůrčích principů není lepší ani horší... věci jsou měřeny pouze svým výsledkem...

srha
09. 08. 2004
Dát tip
sebevědomí:)) to bych potřeboval:)) ...já děkuji za rekaci.

a2a2a
08. 08. 2004
Dát tip
Pro mne na počátku stojí inspirace nějakou událostí, problémem, ale i verši jiných. Pak si napíšu báseň či povídku jaksi jako automat, sleduju jen dějovou či významovou linku a pak hledám tvar, rytmus a hodně škrtám a měním. Mám snahu věci dopovídat a to nikoliv z důvodu podcenění čtenáře, ale proto, že cítím potřebu věc korunovat. Občas se setkávám s názorem, že některé závěrečné verše jsou nadbytečné a asi i jsou, kdybych je nepsal pro postavy svých básní či povídek. Nejsem tvůrcem nedopovězené poezie, ačkoliv má i pro mne často půvab i význam, ale mnohokrát jsem se setkal se čtenáři, kteří mají rádi básně, jsou citliví a nešťastní, když nerozumí. Cítí se být vyřazeni. Samozřejmě že je to jen dílčí pravda. A co je pro mne nejdůležitější - mít pochopení pro člověka, který toho zdánlivě moc neumí a přesto skrytě touží po respektu, ale nedaří se mi to a proto básně často opravuji. Obsah má přednost a pokud je poctivě míněný, promítne se i do formy. Mimochodem si myslím, že naše tvorba a její forma hodně vypovídají nejen o našich postojích, ale ještě více o některých našich vlastnostech a to platí i o kritikách. A jinak srhovi za jeho nekonvenčnost i sebevědomí spíše díky.

Shammann
07. 08. 2004
Dát tip
ježišmaryjá, teď sem si toho všim sleeping strikes back... jinak follow child...

Hu... Tak toho jsem se bál, že mi někdo takovouhle otázku položí, resp. že se nad ní budu muset zamyslet - a zjistit, že vlastně ani nevím, jak tvořím (tvořím-li). Obecně vzato, užívám dva postupy: Při prvním je na počátku slovo, či častěji slovní spojení, které samo o sobě ještě nikam nesměřuje, ale natolik jsem jím nadšen (ať už pro krásu zvukomalebnou či obsahovou), že si řeknu - to si zaslouží "kabátek". Pro názornost, příkladem mi budiž "Polední pauza v zóně těžkého průmyslu" - zde vznikl ponejprv název, kteréhož atmosféru jsem se v dalším textu snažil umocnit, nebo alespoň nepoškodit. Nakolik se to podařilo, to je na čtenáři. Tento způsob psaní užívám častěji, neb je jednodušší, než druhý. Při druhém způsobu není na začátku ni písmenko, ale představa. Něco jako malba, vzpomínka na atmosféru místa či chvíle, možno i představa fiktivní. A takovouhle představu (která má oproti básni tu výhodu, že se dá dotáhnout k naprosté dokonalosti), se pak snažím vysochat, uplácat z hlíny slov co nejpřesnější kopii. A to je úkol setsakramentsky těžký, a zejména bolestný - to když člověk pozoruje, jak se ne a ne strefit. Ale básník se nevzdává, že :)), a tak plácá a plácá, až nakonec padne vyčerpán do toho svého modelu ze slov ksichtem, a když se zvedne, zjistí, že to je to, co text potřeboval - otisk sebe sama... Za příklad tohoto způsobu mého psaní vezměmež kupříkladu poslední "Nebe nad Prahou". Úplně jiným způsobem vzniká Vosák, ale to je bohapustá sranda, a sem, řekl bych, nepatří. V úctě P.H.

egil
06. 08. 2004
Dát tip
konečně jsem se k tomu to textíku dostal.. a... tleskám.. pro mě více než jen zajímavé! ****

srha
06. 08. 2004
Dát tip
děkuji, potěšil jsi mne:)! zdravím

Aerotik
06. 08. 2004
Dát tip
Sleepy, vítej zpátky!

bylo mi potesenim to cist tip

srha
06. 08. 2004
Dát tip
taky by se mi víc líbila diskuze k věci než uvítací výbory a slavobrány:)))

Lakmus
05. 08. 2004
Dát tip
Přijde mi to dost zcestný, degraduješ vlastní tvorbu na kuchařku.

srha
05. 08. 2004
Dát tip
Laksmus: Proč myslíš?

srha
05. 08. 2004
Dát tip
:)) samože jsou ta dvířka... já tam mám někde ty?

srha
05. 08. 2004
Dát tip
dvířka, kterážto by za sebou mohla dodržel jsem řízení

srha
05. 08. 2004
Dát tip
dvířka mohla vždyť je to dobře... nebo ne?

srha
05. 08. 2004
Dát tip
řídící člen a řízený člen:))) jakože dvířka říděj mohla:)

srha
05. 08. 2004
Dát tip
nikoli, teď už vidím, co máš namysli... myslím, že máš pravdu:)

child
04. 08. 2004
Dát tip
skvělý a poučný a zajímavý prostě ještě se vrátím, zatím tv

srha
04. 08. 2004
Dát tip
Sn_vojáček (a vůbec všichni): Já především děkuji za odvahu se vyjádřit. Tvůrčích principů je mnoho. Jedním z nejpřirozenějších je skutečně ten, který zmiňuješ - je -li mi zle, špatně, smutno.... tyto pocity (a ještě mnohdy kombinovány s existenciálním neuspokojením ze žití) jsou asi nejčastějším důvodem, principem tvorby. Obvykle jsou časem autory opuštěny a plně nastupuje jejich schopnost hry s textem, jazykem. Tím ovšem netvrdím, že nějaký tvůrčí princip je lepší než jiný. To by byla příliš velká troufalost, to by předcházelo pád - ve smyslu známého přísloví Je mi jasné, že není vůbec jednoduché sledovat svou tvůrčí linku a najít a vystopovat všechna místa, která se do textu promítla, všechny okolnosti, které vznik textu ovlivnily, či všechna tvůrčí rozhodnutí, která se nakonec zhmotnila v text (básničku, prózu). Ovšem reflexe vlastního tvůrčího procesu mi příjde jako věc pro další vývoj autorovy tvorby nezbytně nutná. A pro autory, kteří tak to neuvažují, by mohla být, jak si myslím, alespoň velmi zajímavá. Proto pokud si někdo z vás dá trochu práce s obdobným stopováním, budu velmi rád, pokud mi-nám to sem napíše. Ještě dvě věci je nutné připomenout. 1. Autoři se více méně dělí do dvou skupin: na skupinu svá díla neustále předělávající - tj. na utory, kteří s odstupem času v podstatě nikdy nejsou se svým textem spokojeni, hotovi (tito autoři své dílo spíše opouštějí), a na autory, kteří dílo dopíší a nemění ani čárku. Podstatné je, že ani jeden z přístupů nelze hodnotit jako lepší než druhý, oba jsou stejně platné a možné. 2. Jsou díla, která vznikají pouze několik minut, a jsou díla, která vznikají dny, týdny a třeba i měsíce nebo roky. Avšak při čtení textu, ve znění možnosti nechat se textem oslovit, je tato okolnost pro čtenáře nepodstatná, neboť je před ním skryta. Dostopoval by ji leda z autorových komentářů, poznámek, deníků, z pozůstalosti. Opět, žádná z těchto situací není nijak horší nebo lepší, neboť tímto se úspěch textu neměří. Pro to všechno, pokud by vás byl obdobný příklad geneze díla, byl bych velmi potěšen, pokud byste se o tom rozepsali. L. avi všem, snad odpustíte

Andulka
04. 08. 2004
Dát tip
Skvele napsany prispevek do diskuze...:-)* Me na psani momentalni nezbyva cas vubec, takze posledni rok to vypada, ze mam uklizet a tak strasne se mi nechce, ze dostanu nejaky skvely napad, a ja to musim ze sebe dostat na papir...a behem deseti minut to tam lezi...Teoreticky se chystam vsechno prepsat a poopravit...az bude chvilka casu...:-)

Jinovata
04. 08. 2004
Dát tip
Tu knížku znám, rozhodně poučný čtení. Možná něco sesmolím, mám teď jeden nápad... Jsi chválihodně aktivní :o)

Díky za esej, je moc zajímavá. Já takhle nikdy neuvažuji. píšu většinou v hodně vypjatých situacích, kdy to jde tak nějak samo. Spíš až zpětně nad textem přemýšlím, kde se tam některé motivy vzaly. Ale nikdy už nic neměním. Teď jsem se díky Tvé eseji takhle zamyslela nad svým posledním dílkem a celkem mě překvapilo, co všechno v tom nočním blouznění je. Jen by mě zajímalo, jak Tě napadlo to obloukové světlo, jak už jsem psala, tak mi tam moc nesedí.

Craerassy
03. 08. 2004
Dát tip
hmhmhm...tak nad tím jsem nikdy nepřemýšlela..

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru