Pod mořskou hladinou

Kulatý měsíc se tiše houpal na vlnách oceánu. Svou stříbřitou modří tajemně prostupoval hladinou až téměř na samé dno. Svítil na ryby různých barev i druhů, které plavaly v houfech, svítil na všemi barvami hrající korálový útes, který se však teď v noci topil ve stříbrném šeru.

Na samým dně útesu seděla dívka. Voda si pohrávala s jejími vlasy, černými jak noc. Seděla na do kulata vodou ohlazeném kameni a tvář nastavovala měsíčnímu svitu, tak jako lidé se opalují na slunci. Ploutví smutně vířila písek na dně.

Lidé si myslí jaké je to skvělé, kouzelné, romantické a bezstarostné být mořská víla, brázdit oceán, skotačit s delfínama..  být svobodná.. Tohle není žádná svoboda! Tohle není život...

„Mio?“ připlula druhá víla a s ustaraným výrazem se vedle ní posadila. Mia jen mlčky vzhlédla.

„Ach, Mio, nedělej to... pak už nebude cesty zpět. Co když se ti tam nebude líbit?“

„Ellie, tam nahoře.. je to tam krásný! Je tam tolik jiných živočichů, tolik možností. Ti lidé tam žijí ve velkých budovách, oblíkají si spoustu barevných hábitů, baví se, smějí, milují... žijí!“ tiše vzdychla.

„Mio, my přece...“

„Ellie!“ přerušila ji Mia. „Už teď není návratu. Já už to vypila“ a ukázala prázdnou lahvičku, kterou svírala v dlani.

Ellie jen tiše vzlykla.

„Sbohem.“ Mia se naposledy podívala do očí své nejlepší přítelkyně a odhodlaně vyrazila vzhůru. Plavala seč mohla, hladina se čím dál víc přibližovala, měsíc nabýval stále jasnější podobu. Vší silou mávla ploutví a vyskočila nad hladinu.

Jakmile se měsíční paprsky dotkly její bílé kůže, projel jí zvláštní pocit. Záře zesílila, Miou jako blesk prolétla bolest a pak už opět dopadla do vody, která se jí najednou zdála chladná a nepřátelská. Chtěla se nadechnout a voda ji vnikla do úst. Vyplavala na hladinu, kašlala vodu a zděšeně mávala rukama ve snaze se udržet nad hladinou. Po chvíli se uklidnila a odvážila se se prohlédnout. Místo třpytivé ploutve uviděla dvě dlouhé štíhlé nohy.  Šťastně se zasmála.

Konečně se dostala k břehu a vyčerpaně vylezla na pláž. Nejistě se postavila. Poprvé cítila kapky vody stékat po svém nahém těle a písek, který se jí lepil na chodila. Vydala se směrem k vesnici, kterou tak dlouho tajně pozorovala. Její sebevědomí rostlo s každým krokem. Kráčím, ano kráčím, za svým snem, pomyslela si.

„Hej, krásko!“ uslyšela najednou za sebou chraplavý hlas a prudce se otočila.

Na padlým kmeni tam seděl muž se zarostlou tváří. V špinavých prackách držel láhev a v koutku mu visela cigareta. Obdivně se Miu prohlížel. Štíhlá bledá dívka s dlouhými havraními vlasy... a úplně nahá. Pochvalně mlaskl.

I Mia ho vzrušeně sledovala. První člověk, se kterým se kdy setkala. Horečně přemýšlela, co udělat. Co říct? Jak si vůbec povídají lidé? Co teď udělá? Odvede ji do vesnice za svými známými? Udělá z ní svou družku?

Chlap však odložil láhev a s roztouženým pohledem šel pomalu k Mie.

Poručík Stenson překročil policejní pásku a došel k postavě přikryté černou plachtou.

„Co se stalo, Johne?“ zeptal se vedle stojícího policisty.

„Znásilnění a vražda,“ řekl téměř lhostejně, aniž by si přestal dělat poznámky do bločku. „Asi nějaká cizinka. Totožnost se nám nepodařilo zjistit.“

Poručík Stenson poklekl a odkryl jí tvář. Hleděl do něžného bílého obličeje, tak kontrastujícího s černými vlasy. „Je krásná...“ zašeptal a opět ji přikryl.

Zahleděl se do moře, do té nekonečný dálky. Chvíli tam jen tak stál a přemýšlel, jak by to bylo krásné žít pod mořskou hladinou a pak se s povzdechem vrátil k vyšetřovací rutině.