Takova normalni dovolena :-)

"Si děláš srandu, ne?" vyjela jsem na rozjařenou maminku právě ve chvíli, kdy si už po šesté pečlivě upravovala svůj havajsky hnědý make-up. Jako vždy stačila ještě pročísnout kadeřnicí naondulované vlasy ošoupaným hřebenem, než mi (jak jinak) dala najevo, že reagovat ani v nejmenším nehodlá.

Skvěle..

Náš bujný, zeleně metalízovaný oř "konečně" vyrazil za hranice nově evropské zemičky, aby jsme se záhy stali nelítostnými piráty silnic "Rzeczpospolity Polske".

Další rok (nebo byly dva?) byl násilně vhozen do kanálu času a na nás padla obvyklá povinnost navštívit zahraniční část rodinky, která každo-letně s oblibou čeka spíše na (posilňující) dárky, jež přivážíme, než na nás samotné. I letos..

"Teda! To šlo ale rychle, co?" libovala si převoněná lady na sedadle spolujezdce při pohledu na prázdné celní boudy mizící kdesi v dáli domova. Taťka jen nepatrně kývl. "Tak jsme tu."

"A hned je hnusně," upozornila jsem na náhle šedavou oblohu. Vítr mi studeně plivl do tváře, ignorované tváře mimochodem..

***

Gentleman za volantem porušil odměřené ticho nehlasným pískáním nerozeznatelné melodie (nebo ji znám?) Nejevil žádné známky rozčarování (narozdíl ode mě). Mamka elegantním švihem nasadila brýle, ačkoli sluníčko pálilo asi tak jako před týdnem prasklá žárovka, a na rtech se jí pozvolna rozlil blažený úsměv. Právě ten, který nikdy nevěstí nic dobrého..

"Hm, smazalnia ryb ," mlaskl taťka k přilehlým stánkům, jež se záhy znovu tak nelibě vzdalovaly.. Pustil chodce.
Vyparáděná si už po dvanácté upravila boční zrcátko dle vlastních nepochopitelných potřeb a poctila svým úsměvem růžový vozík, u kterého nervózně stepovala řada neklidných dětiček s rozzářenýma očima / hladovými reflektory. "Lody smietankove."

"Usługi pogrebove," utrousila jsem poznámku na tmavě polstrovanou dodávku, líně otálející na jinak rušné ulici. Mamka si významně odkašlala.

Další střep ze zbytku mých nervů povolil a explodoval mi v hlavě. Au.. Vida, po čtyřech hodinách se mi konečne podařilo vytáhnout pochroumanou nohu z rodinné tašky. Omylem jsem při tom však kopla do před lety tragicky zesnulého pavouka (Ani pustit se nestihl, ubožáček). Končetinou se mi záhy rozpochodovaly tisíce hladových mravenců (Odhodit a utéct?) a vlasy mi v plné síle zatančily dupáka.

Sláva..

"Nysa!" zpozorovala mamka další ctihodnou stopu hlásající, že přeci jen po všech útrapách nejedeme špatně (jako každým rokem).

"Ta příroda se mi tu celkem líbí. Dokážu si představit, jak by se tu žilo." Hm, pyšného budoucího zemědělce (?) po zažehnání krize s blouděním uchvátila nuzná políčka slámových barev. Vcelku idylka, samý hnůj.. (Byl to kůň, co se támhle mihlo?)

"Pěkné stromy," snažila se mamka velmi neobratně sdílet jeho podivnou náladu.

"Ptačí exkrement," zkomentovala jsem do nastaleho poklidu novou ozdobu na zadním okénku, (Štěstí, že bylo zavřené!) což jsem asi dělat neměla.

"Cože?! Kde?!!"

Pozornost! Kam to napsat? Vini, vidi, vici!

"Zastááv!" Mámin hlas zněl nezvykle hystericky.

Flegmatický šofér neochotně, nicméně zatraceně pohotově zkrotil kočár bez jediného slova. Zavládlo pozdvižení. Mamka divoce vyskočla s rolí toaletniho papiru, (Proč ho sakra táhneme?) div nezakopla, likvidovat pozůstatek zvířecího trávení z čerstvě umytého okénka. Při svém počínání nevydávala žádný zvuk, ovšem pokud ano, stálo za to ho slyšet! (Netušila jsem, že podobné nadávky vůbec existují!)

"Bože!" plácla jsem se do čela a padla nazad přes taškami zaházená sedadla. "Spas nás, jedeme na dovolenou !"

***