O nezbytnosti mezer

   Je malinká a vypadá nevýznamně. Jenže stejně jako „áčko“, v podstatě jen označení nepřítomnosti někoho někde, které mívá často drtivý dopad na výplatní pásku, má tahle drobná paní veliké zásluhy o srozumitelnost řeči. Řeč je o mezeře, kterážto sama o sobě znamená pouhé „nihil“, říká vlastně jen to, že někde něco není. Jen díky ní si však může kdejaký numismatik písemně objednat „kopii čukotské mince“, aniž by v balíčku obdržel něco podstatně odlišného.

   Mezera dokáže vyřešit téměř všechny problémy mluvené řeči –dobře, ty obsahové možná úplně ne, přesto myslím, že na místě některých politických projevů by se vyjímala jedna velice dlouhá mezera.

   Právě toho, že z mluvené řeči mezery často mizí, využívá hojně sprostonárodní lyrika: „Jak se rů, jak se rů, jak se růžé čérvéná“ a „Kur vají, kur vají, kur vájíčká snááší…“ Není to však výsadou hospod. Nedávno jsem shlédl půvabné zprznění Shakespeara: „Ach, už ji neuvidím, moji milou s ranou v srdci…“

   Obzvláštní pikantnosti nabývají v očích Čecha v jiné mluvě naprosto korektní výrazy. Fousatým vtipem je udělit panu Bílkovi šlechtické právo používat předponu „de“. Nejeden našinec by se asi složil smíchy, vida na přebalu anglického vydání „Božské komedie“ jméno „Mr. Dante“.

   V promluvě bývají mezery suplovány slovním přízvukem. Rodilý Čech s ním nemá problém, hůř však na tom jsou cizinci. Existuje-li nějaká řeč se striktně trochejským přízvukem, dovedu si živě představit problémy jejího mluvčího při učení češtiny. V konkurzu na moderátora by se třeba pokusil otázat příslušnice dopravní policie: „Dá mokrá vozovka řidiči zabrat víc než suchá?“ Pokud platí o policistkách jen desetina tvrzení z vtipů o jejich mužských protějšcích, zřejmě by ani nestihl dokončit větu. Za tu „dámu krávu“ by příslušnice asi nečekala, až chudáka cizince vyhodí samo vedení konkurzu.