Malé radosti odcházejí rychle

MALÉ RADOSTI

„Potřebuju se jenom trošku vyspat, prosím!“ potichu ale důrazně jsem zaprotestovala proti jeho dobyvačným prstům. Lehce mi stiskl bok.

„Promiň,“ zašeptal. Proti otevřenému oknu, do kterého se plně opíralo mléčné světlo Měsíce, se rýsovaly jeho tvrdé kontury obličeje.

„Neomlouvej se. Dneska už toho ale fakt bylo dost,“ slyšela jsem sama sebe z dálky. A pak, jak když se nade mnou zavírá hladina, klesala jsem stále níž, až k samému dnu hlubokého spánku.

Zdálo se mi o ní. Zase! Kolikátou noc… V lesklých prstýnkách jí vlásky dopadaly na ramínka, ještě opálená z léta. Velké modré oči, tak podobné těm Pavlovým, se smály, jakmile si mě všimla. Natáhla ke mně drobné ručky, chtěla obejmout, jako pokaždé. Šatečky, co jsem jí koupila v pěkně drahým obchodě (neuvěřitelný, že tak malý kousek látky stojí to, co oblečení pro mě), vlály v tom lehkém teplém větříku, který přineslo krásné babí léto.

Už to budou dva roky. Tu dobu jsem se snažila vyplnit prací, honěním se za penězi a postupem ve firmě. Dařilo se mi. Vypracovala jsem se na slušnou pozici kreativní ředitelky. Když jsem zrovna nebyla do noci v kanceláři, chodila jsem běhat, do posilovny a do bazénu. S Pavlem jsem trávila víkendy na chatě v Krkonoších. Ale tam mě často přepadaly pocity bezmoci a zoufalství. Nesčetněkrát jsem od příjezdu spustila hysterický pláč a neutišila se až do odjezdu. Tak jsme na chatu přestali jezdit. Všechno mi ji tam připomínalo. Studna, u které si hrávala tak ráda a já ji hlídala, aby nespadla dovnitř, když Pavel spravoval čerpadlo. Trávník, po kterém se nejprve batolila a pak běhala, když se naučila stát na vlastních nožičkách. Borovice, v jejímž stínu po obědě usínala. Na bříšku. Hlídala jsem ji zvenčí. Bránila bych ji přede všemi jako lev. Jak jsem mohla tušit, že nebezpečí číhá uvnitř. V jejím krásném tělíčku.

„Miláčku, probuď se. Něco ošklivého se ti zdá!“ Pavel mi zlehka zatřásl rameny. Zmateně jsem se rozhlížela po naší útulné ložnici. Odhrnula jsem slepený pramen vlasů z obličeje. Noční košilku jsem měla úplně promáčenou. Střešním oknem do čela postele dopadaly první ranní paprsky. Budík na nočním stolku ukazoval půl sedmé. Posadila jsem se na posteli, hlavu jsem měla jako střep, a patro v puse jako struhadlo.

„Ještě lež, dneska můžeš dlouho spát.“

„Už nechci.“ Chytil mě v pase a přitáhl na sebe.

„Neodmlouvej. Doktor ti jasně řekl, že musíš odpočívat!“

„No, já vím!“ odsekla jsem a překulila se na bok. Zírala jsem na prázdné místo u stěny. Tam kdysi stávala dětská postýlka. Ještě než jsme ji přestěhovali do dětského pokoje. A od tamtud pak na půdu…

„Terezo,“ přitiskl se ke mně zezadu, vrchní rukou mě objal a dýchal mi na krk. Měla jsem to ráda. „Už se musíš vzpamatovat!“

„Nech mě!“

„Sakra, Terezo! Takhle to už nejde dál! Podívej se na sebe. Skoro nejíš! Jsi hubená, až to není hezký! Nikam nechodíš, jen práce, práce, práce! Kruhy pod očima máš jak zmalovaná štětka! Ale ty neumíš zabrzdit, odpočinout si!“

„Pavle! Prosím tě! Už mě nech…“ zaprosila jsem a přitom ochutnávala jednu slzu za druhou. Všechny byly slané. Kupodivu.

„Ne, Terezo! Já prosím tebe! Ty toho nech. Nevím, co pro tebe můžu ještě udělat, abys zapomněla!“

„Já na ni nechci zapomenout!“ zařvala jsem mu do obličeje, jak jsem se prudce obrátila.

„Proboha, já přece taky ne. Vždyť jsem ji miloval stejně jako ty! Ale, do háje, ty jsi pořád na světě! A ty musíš žít! Ne se jenom ničit! To nikam nevede. Terezko! Já tě miluju, ale ty tímhle zničíš i mě!“

„A co mám podle tebe asi tak dělat?“

„Ježíši, já nevím! Asi bychom si měli pořídit jiný dítě, abys začala žít pro někoho jiného.“ Řekl to tak rychle, že mi nejdřív vůbec nedošlo, co ze sebe vypustil. Až když jsem stála u kuchyňské linky a sledovala páru, jak stoupá z rychlovarné konvice, mi význam přestal unikat. Další, jiné dítě. Jiné dítě.

Bože, jak mám asi v sobě nosit jiné dítě, cítit ho devět měsíců, jak se vyvíjí, roste a hýbe se? A vědět, že to je jen náhražka za ni? Za tu nevinnou dokonalost? Ne, to nemůžu. Srovnávala bych to jiné dítě s ní. Nemohla bych ho nikdy tak milovat, dávat mu stejné množství lásky. Ještě ne.

„Přemýšlela jsem.“ Přišla jsem následující večer za Pavlem na terasu. Byla teplá noc. Obloha svítila množstvím hvězd a hvězdiček, mléčná dráha se zřetelně klenula středem oblohy. Seděl ve tmě a tiše kouřil štíhlý doutníček. Věděla jsem, že kouří doutníčky jen když chce být sám. Zvedl ke mně oči. Koukaly na mě plné něhy a naděje. Oči mého Pavla.

„Možná bych se ráda o někoho starala. Ale,“ na to ale jsem dala důraz, „ale nechci mít ještě svoje vlastní dítě. Možná,“ zlomil se mi hlas a musela jsem si odkašlat, „možná bychom mohli nějaké osvojit.“

„Tak jo.“ Usmál se.

„To je všechno?“ podivila jsem se. „Žádný otázky, přesvědčování ani diskuze?“

„Ne.“

„Prostě jo a hotovo?“

„Jo.“

„Dobře.“ Pokrčila jsem rameny, vzdychla a posadila se vedle něj. Mlčky jsme se dívali na tmavé kontury lesa za zahradou. Cvrčci řvali jak o závod a já v duchu prosila štěstí.

Prošli jsme vrátnicí a podle šipek zamířili rovnou do kanceláří. Ujala se nás postarší úřednice postavy krev a mlíko. Čiperná a milá. Hned, že nás provede.

„Pražský kojenecký ústav se skládá ze tří samostatných budov. Jedné hlavní, kde jsou odložené děti, a dvou menších domečků. V prvním domečku bydlí děti s různými postiženími a nemocemi a ve druhém děti alkoholiček a narkomanek. Do ústavu jsou děti umísťovány od narození do dovršení tří let věku. Následně putují do dětských domovů po celé republice. Jen hrstka z nich se dostane do náhradních rodin.“ Mlela svou naučenou řeč. Kolikrát už jí asi opakovala? Kolik zájemců odejde s nepořízenou a kolik si nakonec rozmyslí úmysl adoptovat dítě?

„Je tady hodně odebraných dětí?“ zajímala jsem se.

„Ani ne. Hodně tady máme anonymní porody, nebo novorozeňata přicházejí rovnou z porodnice, kde je matky zanechají.“

„A to je tak málo zájemců, kteří by jim nabídli náhradní rodinu?“

„Zájemců by bylo. Denně přijde tak pět párů, jako vy, se zeptat, co musí udělat, aby si nějaké dítě mohli osvojit. Problém je právě v těch matkách. Odloží dítě, na návštěvu nepřijdou. Jen jednou za půl roku napíšou svému ročnímu dítěti pohled a podle zákona to stačí na to, aby byl projeven dostatečný zájem o dítě. No a dítě okamžitě ztrácí šanci být umístěno do náhradní rodiny.“

„A co ty děcka alkoholiček a narkomanek? O ně asi matky zájem nemají, ne?“

„Nejen matky. Schválně se pojďte podívat. Jsou to ty nejhezčí děti. Jedno pohlednější než druhé. Zajímavý fakt je ten, že děti alkoholiček jsou na tom podstatně hůř, než narkomanek. Malý feťáčci, tak jim tady říkáme, si v šestinedělí odbudou svoje absťáky, a pak jsou v pohodě, ale alkoholata. To si ani neumíte představit!“

„Jak to?“

„Samé nemoci, alergie úplně na všechno, postižení všeho druhu. Není o co stát. Jsou to chudáci!“ Posadili jsme se na lavičku u trávníku, na kterém se válelo asi šest mrňat se slečnou, která sem chodila pomáhat ve svém volném čase, jak nám prozradila naše průvodkyně. Na jiné lavičce seděla holčina asi tak šestnáctiletá, tričko sotva mohlo zakrýt nafouknutý pupík.

„A tahle? Co tady dělá ta?“

„To je Anička, je tady na diagnostickém pobytu. Tak se jmenuje pobyt měsíc před porodem a šest neděl po něm. Dívky tady můžou bezplatně bydlet, jíst, porodit, naučit se zacházet s miminkem, ale pak musí odejít. S dítětem, když chtějí a mají kam, nebo bez něj. Většinou nám je ale tady nechávají.“

„Jak může vůbec odložit svoje miminko?“ nechápala jsem. Pavel vedle jen tiše seděl a poslouchal. Vypadal vyděšeně. Zřejmě si něco takového nedovedl představit.

„Anička je tady už známá firma. Poprvé přišla ve čtrnácti. Ještě na devítce! Babička si tenkrát její holčičku vzala k sobě, že se o ni postará, teď už ale druhý dítě nepovedený vnučky nechce. Je přeci jen v letech a další děcko by ani finančně neutáhla. Takže Anička tady zřejmě tohle mimino nechá.“

Jak jsme poslouchali další a další příběhy, bylo mi stále víc jasný, že si jedno z těch nemilovaných a nechtěných dětí chci vzít domů. Byly to osudy, nad kterými zůstává rozum stát, o kterých bych ani nevěřila, že se mohly stát. Nakonec se nás paní zeptala, jestli máme zájem se na děti jít podívat a jak staré bychom si asi chtěli. Shodli jsme se, že přesnou představu nemáme, a že si je rádi prohlídneme.

Okamžitě, jak jsme vstoupili do barevné místnosti plné hraček, padla mi do oka malá drobná brunetka s obrovskýma očima. Rtíky měla jako vykrojené a úporně se snažila nacpat míček do hranatého kyblíčku. Nedařilo se, a tak měla jazyk vyplazený a čelíčko zkrabacené. Ostatní děti pro mě přestaly existovat.

Klekla jsem si před ni. Zvědavě zvedla oči od práce, pustila kyblíček i míček a natáhla po mě ruce. Chytla jsem ji v podpaží a zvedla do náruče. Od teď jsme patřily k sobě.

„Alenka.“ řekla prostě paní.

Dali nám přečíst Alenčin spis, abychom věděli, do čeho jdeme, ale moc jsem ho nevnímala. Nezajímal mě. Podepisovali jsme spoustu dokumentů, vyplňovali nekonečné spousty dotazníků. Nakonec nám řekli, že musíme čekat. Týdny jsme chodili Alenku navštěvovat. Už po několika dnech si na to natolik zvykla, že denně ve stejnou dobu, kdy byla navyklá, že přijdeme, si přestávala hrát a seděla u dveří, které hypnotizovala. Nemohla jsem se dočkat okamžiku, kdy si ji budeme moci odnést domů. Mezitím jsme s Pavlem vytahali všechny věci z půdy a znovu vybavili dětský pokoj. Trávila jsem večery na křesle u postýlky a těšila se, až Alenku prvně uložíme do peřinek se slony. Čekání se neustále protahovalo.

Odložili jsme i plánovanou dovolenou a místo toho jsme si Alenku půjčovali na víkendy z ústavu a jezdili s ní do Krkonoš na chatu. Byly to šťastné víkendy. Zase jsem mohla klidně spát, a mohla se v klidu oddávat Pavlovým něžnostem.

Po čtyřech měsících jsme jako obvykle zaparkovali před Kojeňákem. Pavel vytáhl z kufru skládací kočárek, že zase vezmeme Alenku na procházku. U vrátnice jsme potkali slečnu brigádnici, ze které se vyklubala Dana a se kterou jsme si dávno začali tykat.

„Ahoj Danko!“ zdravila jsem z dálky.

„Alenka se nemůže dočkat!“ smála se na nás.

„To my taky ne!“

„Už jenom týden, co?“
„Jaký týden?“ nechápala jsem.

„Přeci za týden to bude půl roku, co o ni matka neprojevila zájem, jestli do té doby nepřijde pohlednice, bude Alenka volná!“ smála se pořád Dana. Zůstala jsem jako opařená. Do této chvíle jsem si nepřipustila, že by existovala ještě nějaká překážka, proč by nám Alenku nedali. Ten den jsem ji nechtěla pustit z náručí. Pořád jsem ji chovala a tiskla k sobě a představovala si, jak najednou přiletí nějaká zpustlá ženská a vyrve mi toho andílka z rukou. Alenka z toho byla dost rozmrzelá a kňourala, že chce k Pavlovi. Dávno mi začala říkat mami a Pavlovi tati. Samozřejmě nebyl pro moje obavy důvod, protože ta fůrie by svoji holčičku ani nepoznala. Adélce byly skoro dva roky a skutečnou matku nikdy neviděla. O moji Adélku jsem přijít nechtěla. Ano o moji. Od prvního okamžiku byla moje.

Jenže následujícího rána, byla to sobota, žádná radost v ústavu nepanovala. V noci jsem po dlouhý době nespala, cítila jsem v podbřišku svrbění a v krku knedlík. Házela jsem s sebou a měla ošklivé sny. Pavel mě pevně držel v náručí a šeptal mi do vlasů uklidňující slova. Bál se usnout, stejně jako já.

Unaveně jsem prošla vrátnicí, mdle se pozdravila se známými a líně se blížila ke kanceláři. Tam vládla přímo hřbitovní nálada. Paní Polanská, naše sociální pracovnice, se mi ani při pozdravu nepodívala do očí. Bez přestání sledovala v okně neměnný obraz opadaných stromů a oprýskané omítky protějšího domu.

„Pohled přišel, že?“ rezignovaně jsem nadhodila s přáním ulehčit jí břímě sdělovatelky špatných zpráv. Vlastně jsem to očekávala, viselo to ve vzduchu. Pro mě štěstí není, jsem odsouzena překonávat vlny smůly. Byla jsem tak nějak již smířená s dalším půlročním čekáním.

„Něco horšího.“

„Proboha, snad se Alence něco nestalo?“ zhrozil se Pavel.

„Stalo, nestalo. Přišla si pro ni.“

„Kdo si pro ni přišel?“ zeptala jsem se úplně zbytečně.

„Její matka.“

Deprese, smutek. Týdny jsem se ploužila po domě jako stín. Jednou jsem dokonce ve vzteku vyhodila dětskou postýlku z terasy na dlážděnou příjezdovou cestu. Pak jsem se zhroutila na zem a objímala zábradlí. Takhle zuboženou mě našel Pavel. Když se mě snažil dostat do postele, pozvracela jsem se. I Pavel se změnil. Přestal se snažit mě rozveselovat a přivádět na jiné myšlenky. Lesk v jeho živých očích se někam vytratil. Byli jsme jak oživlí duchové na cestě nikam. Nepatří do říše mrtvých ani živých.

Přestala jsem vnímat čas. V práci mi šéf dal nucenou dovolenou. Dokud se prý nevzpamatuju, ať se ani neukazuju. Vlastně jsem ho chápala. Polovinu pracovní doby jsem stejně strávila čuměním do blba a druhou polovinu na záchodě. Deprese se mi natolik zhoršily, že se k nim přidaly hrozné migrény. Hlava se mi mohla rozskočit. Při vstávání jsem se pokaždé tak zamotala, že jsem si musela znova sednout a rozdýchávat nevolnosti.

Po měsíci mě Pavel donutil nasednout do auta a odvezl mě za bílý plot v pražských Bohnicích. Na psychiatrii. Popsal mu za mě moje příznaky, protože já nebyla schopna jediného slova. Doktor ho v klidu vyslechl a pak ho požádal, aby počkal za dveřmi. Byl to šedivý pán s mírumilovným pohledem, měkkými rty a hlubokým medovým hlasem. Položil mě na lůžko a začal se mě ptát. Nevadilo mu, že mlčím a mluvil dál. Jeho hlas uklidňoval a uspával. Usnout mě však nenechal. Domluvil se se mnou, abych na souhlas kývla a nebo zavrtěla hlavou při odporu. A takhle ze mě vytáhl všechny moje strachy a obavy. Nakonec mi napsal nějaké prášky na spaní, ale upozornil mě, abych si je ještě pár dní nebrala. A pokud by to nebylo nevyhnutelné, abych nebrala žádné prášky. Že se zármutkem se musí mysl vyrovnat sama, bez pomoci chemie. Budu se snažit, pomyslela jsem si. A možná si pořídím vlastní dítě.