Tak by to přeci nemělo být

Škoda, že tam není třeba kolonka POCIT...

Nechci, aby mi bylo smutno, tak ráda bych to překonala. Včera, jen tak náhodou jsem zapnula po dlouhé době televizi a dívala se na lidi. Bylo mi z toho smutno. Nepřišlo mi, že ti lidé, kteří tady "bojují o práva, o svou pravdu", opravdu bojují. S každým dalším výkřikem a napřaženou rukou se ve mně zvedaly vlny strachu, smutna a obav. Ne nad tím, že by mě se mohla dotknout rána, ne nad tím, že mě to bude bolet. Nechápala jsem, kde se v lidech bere tolik zloby. Říkají nechceme jedno a svá slova potvrzují ranami, potvrzují mečem zabodnutým v útrobách obyčejna. Nevyznám se v tom. Cítím se malá, bezvýznamná a ztracená v tomhle světě. Když nechtějí tohle, ať řeknou, co chtějí. Ať nekřičí jen protesty, jen NE, ať ukáží, co je správné. Ráda bych to věděla, protože jinak tu nemám co dělat. Jeden by řekl, že stojím na straně těch, co jsou špatní. Těch otroků, co drží svět ve svých spárech. Těch, co chtějí upevnit celek něčeho, čemu se opovažujeme říkat svět. Chtěla bych vniknout do vědomí těch lidí, co řídí svoje vědomí pocitem správna, pocitem ukřivděného človíčka uprostřed dalších ukřivděných lidí. Vždyť vím, že jednotlivec je nic, snad jen pára nad hrncem. Vždyť vím, že člověk nemá kolísat mezi jednou a druhou stranou, ale stát si za svou pravdou. Myslím, že mám svojí pravdu. Je to pravda, která křičí z úsměvu vírou, že svět je správný. Že i v tomhle světě se dá žít s láskou v očích a v duši. Že je ještě spousta lidí, kteří chtějí jen to správno, jen úsměv, jen probudit ze špatného sna. Snad když najdu sama sebe, najdu i správno. Snad když se dám všanc světu, když prosit budu duši o nalezení pokladu pravdy, pak snad konečně budu moci říct, že vím. Dneska odpoledne jsem seděla na zadním sedadle v autě vedle mojí babičky. Vezli jsme ji z nemocnice domů. Ne že by byla zdravá, ale dá se říci, že měla propustku na pár dní. Je už dlouho nemocná a vlastně naprosto nevyléčitelně. Seděla jsem vedle téhle hromádky kostí a masa a představovala jsem si, jak jí prostupuje rakovina. Dívala jsem se na ní a soustředila na její bolest. Chtěla jsem trošku té bolesti cítit, vzít ji na sebe, dovolit člověku jako ona, aby nemusel bojovat s něčím, na co už nemá žádné síly. Věděla jsem, že moje já je silnější. Vždyť bych určitě snesla plno věcí, co ona neunese. Jenže byl tu jeden problém. Já jsem chtěla pomoci, dát trošku energie, trošku síly, ale ona nechtěla. Přestala bojovat, přestala chtít, přestala věřit. Snažila jsem se ze všech sil, ale jako by se moje snaha odrážela jak od ledové plochy a vracela se mi zpátky. Ne, nepíšu to kvůli tomu, jak je na tom právě moje babička. Napadlo mě, co když to takhle funguje i právě na té demonstrace. Tedy vlastně nefunguje. Jedna strana možná chce a druhá strana možná nedává. Možná, že tam je rakovina už dost daleko, možná prostoupila až do míst, kam ani nesmí. Co když překročila vlastní hranici? Pořád mám pocit, že je něco špatně. Že by to tak být nemělo. A mám strašný strach, strach, že to můj jediný úsměv nespraví.

---