Kamenné hromádky

Po cestách sebrané hromádky kamenné

leží mi na duši, leží tam neměnné…

Ve ztracené kobce ta duše leží,

nevnímá, že kolem lehounce sněží.

Skleněný kaňon kol sebe staví,

má brečet, smát se, nebo se bavit?

Spoutaná prstencem paprsku z duhy

nevěří na život, ten její je chudý.

V nitru svém objeví záhadné znamení,

jsou to však oblázky – barevné kameny?

Za stěnou skleněnou ruce si tiskne,

přemýšlí zda-li pak promluvit riskne.

S škraloupem na duši nelze se svěřit,

kdopak as bude chtít duši mé věřit?

Přichází k ránu barvou svou kryta,

popíchána od trní, bičem je bita.

Po cestě narazí na průzračný pramen,

smočí si ruce v něm – hned jsou jak led,

zabouchá na dveře, v ruce má kámen,

na tvář si nasadí úsměv jak med.

Copak nás bolí otevřít sebe,

pročpak se nechceme k nikomu znát?

Myšlenka toulavá v mysli mě zebe,

nebudu sebou ji nikam už brát.

Na stole naděje prostřeno k snídani,

touha a zklamání jinde se prohání,

na stole zázraků prostřeno k obědu,

láska a smrt? – k sobě je nesvedu,

na stole smutku teď prostírám k večeři,

nezdar a zlost nepustím do dveří.

Duši mi svírá smrtelná křeč,

ale já nepovím: „klidně si breč“.

Zvládne se postavit, ohromit svět,

duše zas rozkvete jak růže květ.