Snová vize

Pod hladinou zbylých vnitřních emocí
já tajně doufám, že se vrátíš zpátky.
Prožil jsem už spoustu divných nemocí,
jak rád bych nepsal tyto řádky.
Jen kdybys byla se mnou znova,
trávou brouzdat nocí temnou,
ty jsi jenom vize snová,
nikdo víc tu není se mnou.
Ona každá otázka odpověď má vždycky,
cítím se jak prázdná nula s duší nicky.
V jemné síti pavučiny spřádala si slova:
"lásko, prosím, nech mě jíti, jsem jen vize snová".
Nechci tě mít v zapomnění,
nechci, abys žila,
chci jen,
abys,
lásko,
vždycky se mnou byla.
Na polštář já hlavu skládám,
zavřu oči navždy,
nebude tě, moje milá,
míti každý....

Podsvětím teď bloudím tiše

a ruce se mi třesou,

čím mě vize zláká příště,

kam mě nohy nesou?

Zvláštní koncert tvého ticha,

náhle splaskla moje pýcha,

opředen tou pavučinou,

chtěl jsem najít vizi jinou.

Vyhřezlé jsou moje city,

tam, kam jdu já, chceš jít i ty.

Sbohem, lásko, nashledanou,

mě už více nedostanou.

Zničím černé ruce v sobě,

otočím se ve svém hrobě,

zapomenu, co mě tíží,

klidně vzhlédnu k svému kříži.

A po temně modré řece rozlije se krev,