Zadarmo

Ach ty mobily !

Pomalu se stmívá. Konečně je pracovní pondělí za mnou. To je snad nejhorší den v týdnu. Víkend je pryč a do dalšího zase několik perných dní. Volným krokem se blížím ke stanici metra. Přemýšlím, co nakoupím, co vyrobím k večeři. Pak si připomenu, že zítra touto dobou půjdu cvičit a pak odpočívat do solárka. A pozítří? Po dlouhé době mě čeká krásný kulturní zážitek ve Státní opeře. Začínám se vytěšovat, jak by řekla jedna moje kolegyně. V povznesené náladě se jezdícími schody spouštím na nástupiště. Pomalu jdu a vtom zaslechnu: „…No a já ti zamejluju. Ty tu mesidž můvneš do svýho foldru a riplej mi sendneš zpátky…„ Podívám se, odkud pochází ta pozoruhodná řeč a vidím mladíka rozmlouvajícího s kamarádem mobilem. Z druhé strany slyším: „…A koukej si udělat ten úkol z matiky. Než přijdu domů, ať ho máš nanečisto, zkontroluju ti to. A to smetí jsi vynesl?„ Už se nedozvím, jak potomek plní úkoly, které mu jeho rodička uložila, protože ona opět hovoří s mobilem. Rozhlédnu se a užasnu. Všude na nástupišti posedávají, přecházejí a postávají mladí, staří, ženy, muži i děti. Všichni na uchu mobil a mluví, mluví, mluví …. „Ty moje kočičko, medvídku, žabičko…„ Nevím, jaké další názvy ze zoologie volí mladík pro svou vyvolenou. Vedle sedí dívka, cosi šeptá do telefonu a po tvářích se jí koulejí slzy jako hrachy. Co telefon, to lidský osud – radost i trápení. Najednou si připadám nějaká méněcenná. Jediná na celém nástupišti netelefonuji, dokonce ani nevlastním mobil. Nejsem „in„, jak se dnes s oblibou říká. „Jé, ahoj, Moniko,„ náhle se ozve za mnou. Otočím se a vidím dvě dívky, které se asi dlouho neviděly. Nadšeně se zdraví: „Jak se máš? Vypadáš dobře. A kam jedeš?„ „No, víš, já vlastně ani nejedu,„ odtuší Monika. „Holka, já už tu jsem dvě hodiny a podívej, telefonuji.„ „Cože, ty máš mobil? Vždyť jsi vždycky říkala, že bys ho nechtěla ani za nic,„ podiví se kamarádka. „No právě. Víš, teď je taková akce. V metru můžeš volat zadarmo. Tak jsem si ho hned koupila a telefonuji. Už jsem obvolala všechny známé, na které jsem si vzpomněla. No, některý nebyli zrovna nadšený. Ale pěkně jsem si pokecala.„ „Prosím tě a budeš dělat, až ta akce skončí?„ ptá se kamarádka. „No co, pak zase budou volat oni mě,„ suverénně odpoví Monika. Do stanice přijíždí vlak. Dívky se loučí. Monika dál vysedává na lavičce a vyťukává další číslo, na které si vzpomněla. Za chvíli přijíždí i můj vlak. Nastupuji. Rozjíždíme se. Pomalu se vzdalujeme těm, kteří si myslí, že zadarmo vyřeší své problémy a starosti.

---