Prosit tě nebudu, už nemám sílu,

s tebou jsem ztratila svou lásku a víru.

Na kterous ukázal, tu jsi měl,

a já jen myslela, že líbat mě směl.

Prosit tě nebudu, já chci se už smát,

bez tebe život - jen frašku hrát.

Proč jsi to udělal, mučil jsi duši,

černá mě bolí, duši však sluší.

Příště až zavoláš, já nebudu jiná,

potají zkouším kyselá vína.

Naliji skleničku jednu i pro tebe,

smutná jsem s tebou jen, smutnější bez tebe.

Každý ten doušek hrdlo mi svírá,

po lásce zbyla tu jen v srdci díra,

která mě rozdírá, tepe mi v uších,

zklamaná, zoufalá… lidi, jste hluší?

Prosit tě nebudu, mám toho dost,

ty jsi byl v srdci mém nezvaný host,

já tě však postrádám, chybíš mi moc,

dny, které dlouhé jsou, mění se v noc.

Příště dřív zavolej, nenech se prosit,

srdce mé děravé zkoušíš teď kosit?

Já vzdala se všeho, nic nechci mít,

prosím tě, neříkej: „Už musím jít.“

Prosit jsem nechtěla, tys nedal mi šanci,

city mé svázané v putovním ranci.

Kyselé víno dopíjím za tebe,

v létě teď zima je, mráz mě snad zahřeje.

Prosit a nevolat, to je mé heslo,

srdíčko ledové naposled hleslo.

Copak je hříchem snad milovat tebe,

sama však nemám nic, jiná má tebe.

Příště až zavoláš, dá-li to Bůh,

zavěsím, miláčku, odepřu sluch.

Prosit tě nebudu, ať prosí jiná,

po nocích piješ sám kyselá vína.

Až budem, lásko má, ještě dál od sebe,

štěstí Ti popřeji s pohledem na nebe.

Vzdávám se tebe, znát nechci tě už,

snad na mě čeká teď báječný muž.

Naděje skomírá, loučím se záhy,

oči mé zdobí teď potůčky vláhy.

Až vstanu ze země, budu už jiná,

Naliji novou si skleničku vína…..

Nebude trpké, nebude kyselé,

srdíčko zas bude, doufám, snad veselé,

někdo mi pomůže, marné jsou sliby,

jenomže teďka mi v srdci mém strašlivě chybíš…