Kabelka

V kapse mě hřála tisícovka, kterou jsem dostala od táty k narozeninám. Maminka považovala obdarovávání penězi za nevhodné, takže mi jako každý rok vybrala něco nevkusného na sebe. Oblékla jsem to poprvé, když jsem dárek rozbalila a ona mě v té nádheře chtěla hned vidět a podruhé, když jsem k našim jela na návštěvu. Čímž jsem maminku jen utvrdila v tom, že se mi oblečení od ní líbí a že si bez něj žádné narozeniny nedovedu představit. Své příšerné dárky ale vždycky vykompenzovala skvělým dortem a králíkem na smetaně, kterého miluju. Většinou se při jakékoliv příležitosti k oslavě sešla celá rodina a pokaždé to dopadlo tak, že strejda s tetou, kteří přijeli autem, museli přespat u našich nebo v lepším případě být odvezeni některým střízlivým příbuzným. Střízlivý byl obvykle jen bratr, zapřisáhlý abstinent, kterému jeho role rozvažeče vyhovovala, protože aspoň nemusel každému vysvětlovat, že děkuje, ale opravdu si necvakne. Pak byste tam našli mě. Přecpanou k prasknutí, mírně opilou a strašně veselou. Nikdy jsem neodmítla výzvy svých malých bratranců a sestřenic, ať si jdu zahrát na schovku, ani provokace mého stokilového strýce z maminčiny strany, ať si s ním rozdám aspoň jeden zápas sumo. A těch dárků, co jsem dostala! Nejvíc jsem milovala bublifuky od dětí a šály s rukavicemi od babiček. Mám je prokouknuté, ty naše stařenky, pokaždé soutěží, čí šála bude delší a které rukavice mají složitější vzorek. Proto mě všichni mí kamarádi pravidelně lákají na hory, ví, jak jsem zásobená a že vždycky ráda půjčím.

Co nemám ráda vůbec, to jsou hloupé řeči. A kdy už se vdáš, holčičko? Je ti pětadvacet, máš v kapse diplom – Ještě ne, babi… - ale aby ti zbyl čas na rodinu! No jo, přidá se děda, babička má pravdu, studovat můžeš i v důchodu, víš, kolik se toho člověk naučí nad křížovkama? Pokud u nich neusne, zasměje se sestřenice Věrka, stejně stará jako já, tři roky šťastně vdaná, má tříletého syna a roční dceru a bydlí u prarodičů, takže moc dobře ví, jak to tam chodí. No a podle tohoto scénáře se debaty o mé budoucnosti odvíjí každý rok, do puntíku stejně. Až na ten věk, to je fakt. Ten bývá každý rok jiný.

No, možná už je opravdu načase, ale já žádného chlapa nechci, vystačím si sama. Jediné, co si teď přeju, je rozházet tu tátovu tisícovku. Jak já se na to těším! Mohla bych ji projíst v cukrárně. Ble. Ještě je mi špatně z mámina dortu, myslím, že cukrárna počká. Procvičit peníze ve fitku, utopit je v bazéně, tolik sportu najednou by mě asi zabilo. Půjdu na to jinak. Co potřebuju ze všeho nejvíc? Co mi chybí, dosloužilo, nelíbí se mi tak, jako kdysi… Nevím, co mě osvítilo, že mi padl zrak na kabelku. Na moji hnusnou, sto let starou, ošoupanou kabelku s odřeným uchem. Fuj, zděsila jsem se, tohle nosím mezi lidi? Tak to ne, holka, řekla jsem si rázně. Ty teď pěkně půjdeš a vybereš si novou. Ale žádnej šunt. Nějakou krásnou, koženou. Tenhle nápad mi zvedl náladu o sto dvacet procent. A nepůjdu do žádné tržnice, koupím si nějaký výstavní kousek v pořádném obchodě. Ať na to praskne klidně celá tisícovka. A když to bude málo, připlatím si. V pohodě!

Sedla jsem do svého zánovního autíčka, které mi vyhovuje, protože je tak malé, že s ním zaparkuju v každé myší díře, a vyrazila jsem do města. Projížděla jsem pomalu, řidičák mám chvíli a ještě si nejsem za volantem moc jistá. Tak se šinu ulicemi a zkoumám, kam bych své fárko mohla postavit, až si půjdu vybírat ten skvost. Všude bylo jako naschvál plno. No to snad ne, lamentovala jsem, kam tě, broučku, dám? Vtom jsem zahlédla jednu úplně prázdnou boční uličku. Super, zaradovala jsem se a rychle jsem tam odbočila, ať nezdržuju provoz na hlavní. Autíčko jsem zaparkovala trochu neuměle, ale co, to ještě natrénuju, zamkla jsem a vyrazila na lov kabelek.

Po dvou hodinách, strávených v kožených galanteriích nejrůznějších cenových kategorií, jsem to vzdala. Zjistila jsem, že si nevyberu. Nechtěla jsem něco koupit za každou cenu, hledala jsem tašku, která by mě praštila do očí a na první pohled okouzlila. A takovou nikde neměli. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší, když se vrátím domů a vydala jsem se k autu. A světe div se, v té ulici, kde jsem parkovala, jsem objevila poslední, úplně maličký zapadlý obchůdek s kabelkami. Nemohla jsem pochopit, jak to, že jsem si ho dřív nevšimla. Vešla jsem dovnitř a ona tam na mě čekala! Nádherná, přírodní, hnědá, kožená a… drahá. Ujistila jsem prodavačku, že si pro tuhle kabelku přijdu ještě dnes. Jen si musím zajet domů pro další čtyři stovky. Byla celkem ochotná, slíbila, že mi ji odloží do pěti a když si ji do té doby nevyzvednu, rezervaci zruší. Souhlasila jsem, měla jsem dost času a byla jsem si jistá, že to stihnu. Nadiktovala jsem jí své jméno a vesele jsem odešla. Strašně jsem se těšila, až sem přijdu podruhé a odtud už půjdu s novou kabelkou.

Ovšem když jsem vyšla před obchod a viděla jsem, jak se kolem mého auta ometá policajt, smích mě přešel. Proboha, říkala jsem si, co se děje? Snad tam není zákaz parkování! Proč mě tohle nenapadlo před dvěma hodinami. Podívat se, jestli tam náhodou nestojí značka se zákazem parkování. Protože teď jsem si jí všimla. Bohužel trochu pozdě. Napřed jsem chtěla předstírat, že to auto vůbec není moje a vrátit se pro ně v noci. Jenomže jsem byla moc blízko a ten policista si mě všimnul. “Slečno,” zavolal na mě. “To je vaše auto?” Byl mladý a hezký. Za jiných okolností bych se na něj usmála, třeba kdyby mi zachránil život během vlakové loupeže nebo mě vytrhl ze spárů surového násilníka, ale takhle jsem na něj dostala pěkný vztek. “Jo,” odsekla jsem. “A vidíte, kde stojíte?” káral mě ten mladíček. Co je mu po tom? Nikdy jsem nikoho při jízdě neohrozila, vždycky dodržuju předepsanou rychlost, tak proč sakra zrovna já? Zkusila jsem použít ženskou taktiku. Nasadila jsem bezbranný úsměv a snažila se z toho vykecat. Nenechal se zmást. “Slečno, to na nás zkouší každý. Ale předpisy jsou od toho, aby se dodržovaly. A to platí pro každého. Nechtějte vědět, jakou pokutu byste za tohle dostala podle nových nařízení. Já vám to dám jenom za pět set.” “Za pět set?” nevěřila jsem vlastním uším, “to si snad děláte legraci?” “Výjimečně ne,” odpověděl ten náfuka. “Samozřejmě to není konečná suma, pokud si to necháte na později, může to být i za tisíc. Nebo se to taky může dořešit u soudu. Tak si vyberte.” Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Vyhrabala jsem z kapsy tisícovku a trochu neuctivě ji po něm hodila. “Ještě bych prosil vaše doklady… Poslyšte, na co jste ty peníze měla?” “Jak to myslíte – na co?” “No, já nosím peníze po kapsách, jenom když se je chystám brzo utratit.” “Jo? Já zase, když se mi rozpadne kabelka a já doufám, že si třeba koupím novou! Což se díky vám nestane!” “Stejně se vám žádná nelíbila…” prohodil policista, když vypisoval bloček. “Tak to si pište, že líbila! Klidně se můžete jít zeptat prodavačky v tamtom obchodě, jednu mi odložila a já jsem doufala, že si v klidu dojedu domů pro další peníze, abych si ji mohla koupit! Takže vám ještě jednou mockrát děkuju, že jsem si místo dárku k narozeninám koupila jednu stránku z vašeho bločku!” Začínala jsem se bát, že mě sebere za urážku veřejného činitele. Protože se zdálo, že ho ty moje řeči štvou. “Poděkujte sama sobě,” řekl tvrdě. “Máte se dívat na značky. Ale co může člověk čekat od ženské za volantem, že,” povzdychl si, dělal, že jen tak pro sebe, ale já jsem moc dobře věděla, že ta poslední věta platila obzvlášť pro mě a to už jsem fakt nevydržela a začala jsem mu tam vzteky brečet. Naštěstí už byl se vším hotov a taky natolik diskrétní, že se vzdálil. Tam, kde se parkovat může, na něj v policejním autě čekal kolega. Nastartovala jsem auto, naposledy se smutně podívala na obchod s kabelkou a ujela z místa činu. Policejní auto tam zůstalo a jeho osazenstvo číhalo na další oběti, nejspíš hlavně na hloupé řidičky, které přehlédnou dopravní značení.

Doma jsem do sebe kopla něco na uklidnění a řekla jsem si, že si tedy udělám smutný večer. Bez kamarádek, v prázdném bytě, s lahví jablečné vodky. Chutná mi. A chci se opít. Dneska jo. Proseděla jsem odpoledne u televize, ani mě nenapadlo se něco učit a když jsem se převlékla do pohodlné noční košile a na stůl vytáhla slané tyčinky, po celém bytě zapálila voňavé svíčky a chystala se, že si po dvou letech zase užiju večerníček, najednou někdo zazvonil. Neměla jsem ponětí, kdo to je. Ale úplně mi zkazil pohodu, za což jsem mu už teď strhla deset bodů. Otevřela jsem dveře a když jsem spatřila osobu, která za nimi stála, musela jsem se chytit pantů, abych něco neprovedla. Ale nemohla jsem si zároveň držet pusu a ta místo pozdravu nezdvořile pronesla: “No tě pic.” Na chodbě stál ten mladý policajt z odpoledne a rozpačitě se usmíval. V džínách vypadal o hodně jinak než v uniformě, ale slušelo mu to. A voněl. Chtělo se mi smát. Ale zároveň ani moc ne. “Co tu chcete?” vyštěkla jsem. “Asi jsem vám dala málo, ne? Co je taky dneska pětistovka, že jo? Neměla bych připlatit?” “To je dobrý. Jen jsem vám přišel říct, ať už se na mě nezlobíte. Je to moje práce a kdyby tam nebyl kolega, nechám vás odjet bez pokuty. Jinak vám přeju všechno nejlepší k narozeninám,” řekl s klukovským úsměvem a vrazil mi do ruky růži a nějaký balík. “Co v tom je?” zeptala jsem se užasle. “Zkuste to rozbalit,” bavil se. Roztrhala jsem hedvábný papír a pod ním byla, panebože, moje kabelka! Začala jsem skákat radostí. “Juchů!” Moje juchů zatím každého spolehlivě rozesmálo a zapůsobilo to i teď. Nervózní atmosféra byla ta tam. Neptala jsem se, proč si dělal takovou škodu. Asi chtěl, ne? Jediné, co mě zajímalo, bylo, jak věděl, že zrovna tuhle jsem si přála? “Vždyť jste mi to sama řekla! A nedivte se, že vaše jméno a adresu zná každý, komu na potkání strkáte občanku!” zasmál se. “Noo,” protáhla jsem ironicky, “zas taková náhoda to nebyla… A to každé ženské, kterou zkasírujete, nesete po pracovní době dárek?” “Jasně! Hlavně pokud stojí víc než tisíc korun, ty kupuju nejradši.” Smála jsem se. Je s ním docela legrace, rozhodně větší, než když mě šikanoval s bločkem. “Tak vám děkuju,” řekla jsem. “A tentokrát to myslím vážně. A… dobrou noc.” “Kdyby vám to nevadilo,” skočil mi do řeči, “tak já bych se zítra zase stavil. Ale to už přinesu něco levnějšího, třeba lístky do kina.” Tázavě se na mě díval a čekal na odpověď. “Po pracovní době je nuda, co?” řekla jsem chápavě. “No tak teda přijďte!” “Fakt?” “Jo. A kupte ty lístky, já platím popcorn.” “Budu se těšit!” zavolal na mě, když sbíhal schody. “Jo, já taky,” řekla jsem, když už byl u vchodových dveří. Vzhledem k tomu, že bydlím v přízemí, jsem si jistá, že to slyšel.

Za měsíc už jsme zůstali u mě v bytě a dívali se společně na večerníček. Oslavy mých šestadvacátých narozenin se taky zúčastnil a strejdu Jarka porazil v sumo. Ale při schovávané ho děti hned našly. A všem tetám jsem zajistila téma ke žhavým debatám na celé odpoledne. Hádaly se, jakou barvu by měly mít moje svatební šaty. A teď se válím doma a cpu se kyselýma okurkama, které mi manžel obětavě nosí. Ach jo, už jsem na tom skoro jako Věrka. Ale jí se napoprvé narodil syn. A já bych strašně chtěla dvě holčičky!