Životní skušenost

Nechápu jak se to mohlo stát. Bylo to tak krásný na to, aby to skončilo. Nedokážu to vůbec pochopit proč zrovna já. Co jsem udělal špatně? Nemůžu za to a ani nevím, proč mám výčitky. Byl jsem tam a snažil se pomoc. Stejně mi to nikdo nevěří, je to jako jít proti celému světu. Jsem úplně na dně nevyspalej, napnutej jak špagát blbě přivázanej. Hladovej ale nedokážu pozřít ani jedno blbý sousto. Pořát na to musím myslet. Sejně za to nemůžu. A co teď budu odsouzen? Za něco co jsem neudělal? Ach, proč já, to jsem musel mít zpocený ruce. Ještě teď se klepu, když pomyslím na to jak tam ležela dole mrtvá. Mohl jsem asi udělat víc. Blbost víc jsem udělat nemohl. Niky jsem nebrečel tak jako teď. Vždyť jsem k ní přišel, povídali jsem si. Byla ten den hezká. Řekla mi ať jdu dál. Povídali jsme a potom jsme se šli projet na kolech. Napadlo mě jí trošičku postrašit. Zahnul jsem do lesa a schoval se za strom. Vidí moje kolo. Myslel jsem si. Začala volat: ,,Není ti nic?´´. Udivila mě, měla o mě strach. A to jsem s ní byl kamarád jen chvíli. Stála tam na polní cestě. Bála se o mě a volala jestli mi něco není. Asi jí miluju. Vylezl jsem z lesa. Když viděla že mi nic není, skočila mi kolem krku. A byla moc ráda že jsem zdravej. Sedli jsme na kola a jeli dál. Nedokázal jsem pochopit co to bylo. Skočila mi kolem krku. Proč? Nemyslel jsem na to dlouho. Byli jsme už skoro už u kámoše. Bydle v jedenáctým patře, s balkónem ( no spíš soukromou terasou ). Vyšli jsme k němu. Pozdravili jsme se jako starý kámoši. Akorát se mi nelíbilo jak se po Tereze kouká. Takovým hladovým pohledem. Taky jí to asi nebylo moc příjemný. Ne každá holka má ráda, když jí někdo civí na prsa, jak kdyby viděl osmý div světa. Sedl jsem si u něho ke komplu a začal makat. Pořád se mi honilo hlavou to obejmutí, taky to proč chtěl Milan abych přijel i s Terezou. Ani jsem si nevšiml že se oni dva někam vypařili. Dřív spolu chodili, před měsícem se rozešli a ani nevím proč ale ten den brečela u mě doma. Myslel jsem si, že šli na střechu na jejich zamilovaný místo. Práci už jsem měl hotovou, tak jsem si řekl že půjdu za hrdličkami se podívat jak jim to vrká. Chyběli mi dva schody na horu a slyším: ,,Nech mě na pokoji. Já už tě nemiluju. Měl jsi mě jen na postel. Já chci být s Aladinem.´´.  ,,Co si o sobě vůbec myslíš?´´ říká Milan. ,,Nech jí na pokoji ti..´´ nedokončil jsem ani myšlenku. ,,No co jsem!´´otáčí se ke mně. Ale pěkně blbě vždyť do ní strčí ne to ne. Jeho ruka jí zasáhla do hrudníku udělala krok vzad a já běžel směrem k ní. Přepadla přes okraj stačil jsem jí chytit za ruku. Držel jsem jí vší silou. ,,No tak Milane pojď mi pomoc! Dělej! Nestůj tam jak blb!´´. ,,To není můj problém! Ty si její hrdina starej se!´´. On jde pryč. No to snad ne. Zabral jsem celou silou vyklouzla mi. Padala dolů. Ležela jak mrtvá. Co teď mysli no tak nejsi tak blbej. Rychle. Mobil to je ono. Zavolal jsem sanitku. Schody dolu jsem bral po šesti. Odvezli ji do nemocnice byla na přístrojích a já nemohl nic, udělat vůbec nic. Nejsem rváč ale hubu bych mu rozbil. Zlomený obě nohy, tři žebra, těžký otřes mozku a naštíplá čelist. Podle doktora je jen otázkou kdy se probudí s komatu. Seděl jsem tam jak tělo bez duše a myslel na všechno možný. Honilo se mi hlavou toho dost. Když přišel náčelník policie. Vyptával se co se stalo. Věřil mi. Milan moji verzi později potvrdil. Terzka se konečně probudila. Byl jsem šťastnej že je konečně zase mezi živými. Bohužel její první slova byli po sundání drátů kdo jsem. Ptala se po Milanovi a co se stalo že tam není. Co mám říct?