Má sladká Paříž

Nemluvně jde ve stopách krve své a kolem sebe má šedivé nepřátelské domy

Věrný pařížský rej plyne srdnatě v hitu jménem mor

Výskají studenti že lži jsou jako slunce a pravda jako stoka, hlaholí jak francouzské zvony

A zpěvy žalostných mnichů plačtivě usedají za obzor.

Matky děti své hází do krve žebroty a žebrota utápí se v jejich slzách

Lidé prahnou po jedu, šlechtici na francouzském nádvoří

Celý chuchvalec schoulených dutých životů splývá v mlhách

A sytí ty hladové s chutí večeří.

Mladík s podmanivým obočím kráčí s davem ruku v ruce, jedno srdce, totéž srdce

Už neví zda mu to jeho hořkostí hnije nebo blahobytem plesá

Nevinní cizinci ptají se co se to děje-

„Má milá včera smála se sladce, teď mrtvá je-což bych nezpíval, netancoval, nehodoval?“

Obraz Paříže třpytí se v nebi, leč nebe je ztepané ze železa pod kterým nelze dýchat

Nezáleží na tom, zda je číše vypita nebo život ukončen

Hlad je mor a mor je hlad, tak co by se netancovalo, proč nezpívat?

Dneska jsem tu zítra ne – počkat, kterou píseň mám si vybrat?

No a co, že pod klenbou leží tucet lidských těl jak hadí klubka zmijí,

že kněží pijí opium a dýkami životy trhají jako drápy psům

Doma lidé umírají také, dnes matka pak já, už hřích svůj nikdy nesmyji

A je jedno zda se modlím k tobě nebo k jiným bohům.

Žiješ v době zlotřilé, v době hrubé studené krásy

Kdy nemoc mění lidi v radostné třesavky a mor jim pak vyrve srdce

Ale třeba můžeš ještě studovat, abys věděl co řekl Sokrates a že ti nepomůžou bajpásy

Uvrhni se do zlaté klece a mor si tě nepodá tak hladce. Podá si tě břitce.

I ta žena co kráčí osamělou ulicí kde domy jsou zatlučené

-Copak to stráž udělala? Mor se nezastaví před žádným směšným fíglem-

Mráz jí bere nohy, hlad jí svírá tělo, vidí nuzáky potlučené-

Což tak zkusit bojovat? Dá se to když si řeknu: Za pět minut mám zemřít.

Leč pařížská vřava neustává

V nevěstincích úřední hodiny nikdy nekončí

Opilcům padají hlavy a ne tak pro omámení lahodnými moky

Komu je co po tom, že padá nejedna nevinná nebo vinná hlava?

Pařížská vřava pořád nepřestává

A studenti bijí se o chleba

Násilí žádného netřeba

Lidé jdou sami po stopách svých druhů.

Padají jeden po druhém.