Diamantová květina

      Na cestě zablácené a pokryté  dozrávajícími mozoly

       lesklého vroucného přátelského soumraku                         

     chvěla se květina a nezakrývala svou planoucí krásu.

           Když sluneční paprsky svůj jitřní svit rozsely,

           kytička nadechla se v jitřním sladkém náznaku

 a zelenorudé kořeny protáhly se po půlnočním spánku.

  Po půlnočním spánku květina se zbarvila do podoby démantů 

       a ptáci, kroužící nad ní, vítali ji a plesala jim srdce. Obdivně klaněli se jí a podávali jí své neviditelné přátelské ruce, to celé hejno vyletělo do oblak, usmívalo se - a pak,

                   když svět zahalil medový soumrak,

               psalo jí do nebes slova sladkých sonetů.

     Nebe dostalo stříbřitý, bledě červený, kouzelný nádech,

              a sněhobílé oblázky vytvořily písmena díků.

    Květinka zvedla planoucí oči k nebi a rozjasnily se jí 

          okvětní lístky, když na nebeských hradech

              našla své vroucné přátelé a

       příroda pro ni nachystala hru poetických kamínků.

       Zlatavé hvězdy mateřským pohledem 

                láskyplně k ní vzhlížely,

            bělostná oblaka byla pro ni otcem.

             Liška běhající v hnědobílém lese

             poslala ji letmý pozdrav z dálky,

    a ptáci neopouštěli ji, svá havraní křídla s úsměvy dál klaněli,

      mihotavá noční krajina dávala jí převroucnější sbohem

           a sladké voňavé stráně s lučními květinami

           pomalu plačtivě mizely za obzorem.