Baroko

Nečekám...že se tohle bude někomu líbit...ale koneckonců proč ne...je to básnička jen tak pro radost :-)

Baroko

 

Srdceryvný nářek jmenuje se hudba,

a ta hudba vykresluje baroko.

Jako by na zaprášenou gramafonovou desku

byla uvrhnuta podivná hrůzostrašná kletba-

hudba duní lidskými útrobami, a to nejen naoko.

Jako že realita je reálná a nesmysl je nesmyslný,

při barokní hudbě buď reálně anebo neskutečně

pravda vítězí nad vším, co není- při hudbě se kdosi klaní.

                                       

Ta hudba zní tak temně v tom černém pokoji.

Říkám, že zní hořce, mocně a pořád nic se nehojí.

Kvílí, ječí, skály trhá, kopce seká, kůň s briliantovým sedlem se leká - a ta hudba je zlověstná.

 

Stejně tak baroko.

Je vzdálené, dávné a přece tak přítomné.

Má mocnou sílu, je děsivé, kruté, mrazivé

a o nic méně skutečné. 

Je drásající, černočerně krákající

pravdivé a tak zdánlivé.

 

Dámy, skvějící se načančané,

jejich lokny, kroutící se kamsi do nebe,

šaty těžké, starodávné,

mráz má ďábel na těle.

A pak také blechy, prach, špína, zmar

nemytých těl pach – a barokní svíce velkolepé.

 

Ovoce roztodivné – hruštička, červeňoučká jablíčka,

růžovounká pomněnka, roztomilá koroptvička

a lodě, koše květin, posazené v záplavě bílých kadeří.

A pak trochu růže na líčka,

a odpor, štiplavý mráz.

Podobnost je znatelná-

otázku musíš si klást.

Odpověď je jasnější než večernice.

Baroko je odpověď, ale také otázka bez odpovědi.

 

Hudba zní teskněji než dřív.

Bojíš se jí?

Není důvod- vše se k sobě náramně smutně pojí.

Údery jak ze záhrobí,

noty, které vymýšleli polomrtví,

a smrt, která má význam větší než její čtyři písmena-

baroko.

---