Slavnost

Atmosféra slavnostního středověkého turnaje...že by i trocha ironie?

Slavnost

 

Jak zlatorudé kolbiště třpytí se a chvěje se

pod kopyty mrštných ořů,

tak nazelenalé strniště věčných trav

sklání se ve větru vlajícím na polích-

pole jsou letmě uzamknutá

a jejich život je pomíjivý.

 

Pod vším se třese podivně vyšinutá zem

a nebe,blankytně vzhlížející se

ve svůj průsvitný lem

a lidé v dlouhém šatu chodí sem a tam,

na pozlaceném křesle sedí bohatý pán,

na chatrném sedátku krčí se bázlivý kmán

a lidé prochází se po kolbišti rozdodivném,

ani neví kam.   

                                      

A uprostřed všeho kráčí potulný šašek.

Jde tam kam může a vesele se dívá kolem.

Kyne všem a podává jim červenkavé růže,

a zdá se, že samotný král,

jako by ho velmi dobře znal!

Kráčí jako rudá záře

– a přitom se mu třepotají rolničky-    

jako ženich téměř u oltáře,

jako hvězda padající střemhlav na noční zem,

jako ten, komu už se nezdá zlý sen,

jako světlo linoucí se do každé tváře,

jako nevinný, jenž se dostal ze žaláře.

                                      

A v rudé záplavě slavnostních růží

se mu oči moudrostí zuží,   

a věrně oddán svému  králi

a věrně oddán všem, co s ním kdysi na loutnu hráli

věrně oddán svojí zemi,           

všech přítomných na klání si velmi cení a praví:

Buď zdráv ty, kdo procházíš kolem

i ty, kdo sedíš opodál;

buď zdráv vlídný starče s krutým mozolem,

tys také kdys na loutnu statečnosti hrál.

Buďte zdráva vévodkyně v róbě z rudého saténu,

i vy její nástupkyně, děvečko v hrubém oděvu. 

Buď zdráv, kejklíři dobrý,

tvé štěstí je štěstím mým,

a to, žes kdy princem byl, nikdy nikomu nepovím.

Buď zdrávo svaté pole

i ty tribuno, co lidi hostíš;

buď zdráv i ty, kdo sedíš dole,

stejně tak ty, kdo honosným místem se ctíš.

Buď zdráv, rytíři planoucích očí,

co bojuješ neskonale o plavovlasou princeznu;

buď zdráv sedláku v potrhaném šatu,

co v dálce paseš ovce své;

buď zdráv i ty, náš králi spravedlivý,

jenž na sedlákův život úvalíš své daně.

 

Srze oblohu slunce svítí

jako mihotavé světlo svíce na starověkém svícnu,

a na všechny dopadá sladká karmínová záře

jako zaschlá tuš na pergamenu psaném písmu;

a po stovky let tu šašek takhle stál,

úsměv, radost a čest mu nikdy nezmizely z tváře,

slavnost s ním pokračuje pořád dál,

tak jako staletí plynou náhle;

a jakožto on na láskyplnou loutnu hrál,

lidi měl raději než-li král,

ať s ním žijí věky.

Nechť slavnost může pokračovat navždy.

                                 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---