Z počátku jásavá, později však truchlivá píseň pruhovaného básníka.

Kouk jsem dolů: samé žrádlo! Nikdy by mne nenapadlo, že naleznu, větrem veden, takovýhle nový Eden! Vlevo jídlo, vpravo jídlo, tady založím své sídlo, vpředu, vzadu hory žrádla, štěstím koušu do tykadla. Srdce mé hned touhou nyje, vida tyhle kalorie vydané mi zcela v plen: „Čas dobývat srdce žen!“ Neměl by být problém sbalit nějakou obstojných kvalit. Slečnu hezkou, slečnu hodnou, ochotnou a velmi plodnou. Nasadím si milou masku, začnu jí vyznávat lásku. Předám jí, až to s ní bací, genetickou informaci. A pak půjdem, hezky spolu, po poli vzhůru i dolů. Doufám, že jí přijde vhod založit zde nový rod. Po milostném třeštění přijde dětí hemžení. K papání tu mají horu svěží natě od bramborů. Chtěl jsem křičet: „Pojď, má milá, v jednotě je naše síla! Tato požehnaná země živit bude naše plémě!“ Náhle mne však zarazilo, že je všude kolem bílo. Oblaka, kde jen se točím svědí a pálí to oči. Co to? Kolem plno dýmu! Kašlu. Kuckám. Chrchlám. Hynu! Plíce od sirného květu nevydají ani větu! Vzhlédnu – ano, támhle letí vrazi nezrozených dětí. Šeptám, zatím zmírám bolem: „Proč práškují tohle pole…?“

---