Pod širým nebem

Hvězdy se rozsypaly na věčnou černou pokrývku,

ležím pod ní na prostěradle z trávy,

vedu ted' v mé mysli malou rozprávku,

o tom, jak cítím, že jsi ten pravý.

Vždyt' mé srdce bije jako na poplach,

jakmile se přiblížíš

a tisíce motýlů, co neznají strach,

odlétají z dohledu, když si mě prohlížíš.

Zírám dál němě na rozsvícenou oblohu,

vím, že marně splétám pavučiny,

ale já už prostě dál nemohu,

choulím se do snů, brečím do peřiny.

Usínám za třpytu slzných linek,

co stékají po mé rozpálené tváři.

Probouzím se pod pavučinkou v baldachýnech,

co zabraňují proniknout sluneční záři.

Procházím se sama po trávě, co v noci mě hřála,

ranní rosa pomalu usychá,

ráda bych zpívala, ráda bych se smála.

Nemám však čemu - smutek mnou proniká.

Pod starou vrbou v žabím království,

chci ne Tě rychle zapomenout,

topím se žalem, topím se slabostí ...

Najednou ucítím teplo na ramenou.

Klidná a mírná otáčím hlavou,

blankytná modř Tvá mě udeří do očí.

Chytám Tě za ruku,

na nic už nečekám.

Zuřivě líbám Tvé rty z cukru,

tu slast si ujít nenechám !