Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNěco po tom...
Autor
Rézi
Nebe shořelo. Draci ho spálili na prach. Ten padal dolů jak šedý sníh. Brzy pokryl celou zemi. Bílá holubice zemřela. Hluboko pod zemí se probudil nový život. Nikdo to ale nemohl spatřit, protože už nebylo jiné živé duše. \"Nic netrvá věčně.\" Pomyslelo si Slunce a zhaslo.
Byl čas, kdy po obloze putovalo Slunce. Je to dávno. Všechny hvězdy vyhasly. Zbyly jen stříbrné Měsíce, zrcadlící se v jezeře prachu.
Bytost povstala. Rozhlédla se kolem a zatvářila se zklamaně. tedy zatvářila by se, kdyby měla tvář. Co se to se světem stalo? Jak tu má žít? Ochutnala prach: "Nic moc..."
Pak se zrodila hudba. Mělo to být to poslední, co se na tomto světě stane k jeho vylepšení.
Hromada prachu a různé tóny...
Bytost se přesto zaradovala. Kde je hudba, tam je aspoň trochu veselo. Poslouchala a začali se jí vybavovat vzpomínky. Vzpomínky na něco, co nikdy nezažila.
Modré nebe a azurová řeka zrcadlící něco žlutého. Plulo to po obloze a hřálo. Šedozelené oči plakaly. Bytost cítila velký smutek. Najednou záblesk a pak tma...
Závan větru po celém těle. Pocit nekonečnosti. A volnosti. Mávání křídel a ostrý pohled. Padání do černočerné nicoty...
Vzpomínky pokračovaly přerušovány temným časem netečnosti.
Pak se bytost probrala. Kruh se uzavřel a právě vzešlý svět zmizel. Jen hudba se dál linula nekonečnem...