Ankh

Když jsem tě potkala poprvé, považovala jsem tě za širokou a špinavou řeku. Bála jsem se tě kvůli tvé hloubce a tmavé barvě vody. Potom jsem začala putovat proti proudu a najednou už jsi nebyl tak temný a občas jsi odrážel i zlaté odlesky slunce.

Postupně jsi se měnil ve stříbřitou říčku plnou ryb. Tehdy jsem v tobě poprvé smočila unavené nohy a tvá voda mi pomáhala zapomenout na dosavadní útrapy cesty. Na tvém druhém břehu se objevil poutník a tak jsme putovali dál spolu. Spolu, rozděleni i spojeni tebou, bez jediného slova, bez jediného doteku.

Po čase jsme došli až do hor, kde jsi se změnil v prudce pádící  a řvoucí bystřinu, nemilosrdně si razící svou cestu skalními soutěskami. Byl jsi nebezpečný, ale zároveň průzračný tak, že jsme viděli tvé dno poseté dokulata ohlazenými oblázky. A po dalších pár dnech už jsi byl tak úzký, že by stačilo natáhnout ruce... My však putovali dál, beze slova a bez doteku, jako dosud.

Pak jsi byl najednou mírným, tiše bublajícím potůčkem a my ucítili vůni pramene. Když jsme do něj oba vložili ruce a v chladné vodě se konečně setkali naše prsty, dotýkali jsme se zároveň tvého nitra. Když jsem tě ochutnala, poutník zmizel...

Vstoupil do mě. Poprvé jsem se vznesla a ucítila tisíce vůní země. Stal se ze mě vítr a já se konečně mohla rozletět vstříc mrakům. Už ne bezmocná a bezbranná. Díky Tobě