DO HAJZLU

S batohem plným konzerv mne vlak z Vídně  dovezl na přelidněné nádraží ve Florencii. Těšil jsem se, jak povečeřím a pak se natáhnu někde v koutku a budu si užívat všechny ty exotické vůně a zvuky ciziny. Z báglu  jsem vylovil plechovku s čínským lančmítem. Ta se očividně líbila  i páru mladých Američanů sedících opodál. Rozdělili jsme se: já jsem od nich vyfasoval bagetu a kolu a za to jsem jim dal polovinu nefalšované komunistické pochoutky. Nikdo z nás netušil, že se z lančmítu budeme radovat tak krátce. Bublání v mých útrobách dávalo tušit, že se děje něco neblahého. Také Američani se začali ošívat a měnit barvu. Vystartovali jsme téměř současně k nejbližším záchodkům v předtuše nejhoršího.

         Na nádraží ve Florencii jsou z nějakého důvodu mimo pisoárů pouze záchody turecké - tedy díra v zemi abych byl přesnější. Neptejte se mě  proč. Možná  má Florencie nějakou družbu s Turky. Co já vím. Já bych pro ně nehlasoval.  Záchody mají navíc jednu zásadní chybu. Nejdou zamknout a dveře se otevírají dovnitř. Většina cestujících jsou zahraniční turisté. Ti choulostivou situaci řeší tak, že  svými zavazadly zapřou dveře zevnitř a pak je  přidržují rukama. To se mělo brzy stát osudné jednomu nešťastníkovi. Možná už tušíte... Dlouhými kroky jsem doběhl ke kabinkám a bez jakýchkoliv společenských konvencí jsem prudce vtrhnul do nejbližší z nich. Turista uvnitř kabinky se cítil poměrně bezpečně. Batoh, kterým zapřel dveře, byl skutečně obrovský. Onen dobrý muž nepočítal s tím, že se mi s rozběhem povede hravě otevřít kterýkoliv záchod. A řízením osudu jsem si vybral právě ten jeho. Dále si to jistě dovedete představit! Obří krosna se zřítila na člověka vykonávajícího potřebu na tureckém záchodě. Dotyčný v tu chvíli zřejmě zalitoval, že si vzal s sebou  na prázdniny tolik věcí. Bágl neudržel a... spadnul do díry!! Chvíli jsem konsternovaně hleděl na obří zavazadlo, zpod kterého někdo zuřivě kopal nohama, hrozil rukama a křičel anglicky velmi sprosté nadávky. Pak jsem si uvědomil, že mi zbylo jen  několik vteřin než se zapadlému vlastenci povede vylézt z díry a vyřídit si to se mnou pěstmi.  Nepochyboval jsem, že bych dopadl špatně, protože člověk, který unesl tak ohromný batoh musel mít jistě velkou sílu.  V tu chvíli to bylo ale  jedno, protože jsem netoužil ani po přátelském obětí na usmířenou od smraďocha a pelášil jsem pryč. Ten večer jsem spal v kempu za Florencií. Na zdejším nádraží prý bývá nebezpečno..