Podzimní procházka

Erika sjela výtahem do přízemí a pak zamyšleně vyšla před panelák. Na sídlišti bylo živo. Děti si hrály na rezavých prolézačkách a zamračení sousedi se vraceli domů z práce. Slunce osvětlovalo těch pár ubohých stromů u pískoviště, které teď zářily teplými barvami podzimu. Bylo teplo a Erika se rozepnula bundu. Se skloněnou hlavou opustila sídliště a mířila k polím kousek za městem.
Vyčerpaně se zastavila na kraji lesíku, boty ztěžklé nánosy bahna z polí. Byla na místě. Stáhlo se ji hrdlo při vzpomínce, jak když byla mladá sem chodila se svojí nejlepší kamarádkou. Sedávaly na letitém dubu a plánovaly si svou skvělou budoucnost a těšily se, až konečně dospějí. To všechno bylo pryč. Teď tu byla sama jen s třicítkou na krku.
Došla doprostřed lesíka. Dub tam pořád stál a přišel jí stále stejný. Sedla si na studenou zem, záda opřela o hrubou kůru majestátního stromu. Mezi listy na ni mihotavě dopadalo slunko. Les nad hlavou jí šustil a hučel, jak se do něj opíral chladný vítr. Po dlouhý době se cítila bezstarostně veselá.
Najednou uslyšela kroky. Trhla sebou. Z lesa za ní přicházela dívka, oblečená v dlouhých šatech utkaných z velmi hrubé látky. Měla dlouhé vlasy, které asi nikdy nepoznaly hřeben, hrubé ruce a špínu za nehty. Na nohách neuměle vyrobené boty z kůže. Jak uviděla Eriku, trochu se zarazila, váhavě k ní došla a dlouze si ji prohlížela.
„Dobrý den.“ řekla dívka nejistě.
Erika se postavila na nohy. „Ahoj,“ řekla zvesela, „snad jsi se neztratila?“ Dívka vypadala fakt zvláštně.
„Ne, já.. se jen procházím“ Vykročila dál a Erika s k ní automaticky připojila.
„Moc lidí sem do lesa nechodí. Je velmi hluboký a zrádný. Ani já bych tu neměla být, ale... přijde mi na něm něco kouzelného.“ pronesla dívka obdivně a dál si oříškově hnědýma očima Eriku prohlížela. Hluboký? Vždyť je to spíš pár stromů než les, pomyslela si Erika zmateně.
Erika se rozhlédla kolem. „Ano, máš pravdu,“ zašeptala. Les jí nyní skutečně připadal jiný. Všude panovalo zelené šero, podlahu lesa tvořily baculaté polštářky mechu. Koruny listnatých obrů se tyčily desítky metrů nad nimi. Ač si byla jistá, že nezašla hluboko do lesa, nikde v dohledu nebyl jeho konec. Cítila se čím dál víc nejistá.
„Tohle je nějaký divný...“ řekla s třesoucím se hlasem.
Dívka se vesele ušklíbla. „Divný? Odpusťte madam, ale jediný, co mi tady připadá divný jste vy. Tak sama tady... nemůžete být od nás z města, znám tam všechny lidi.“ řekla vychloubačně. „A navíc, co to máte za divné oblečení..-„ nejistě si prohlížela její rifle.
Erika se nezmohla na odpověď, a tak šly hodnou chvíli mlčky. Les začínal řídnout a světla přibývalo.
„Kam máte namířeno? Nechcete jít se mnou? Dovedu vás do města.“
Erika měla příliš stažené hrdlo než aby mohla odpovědět, tak jen přikývla. S dívkou po boku definitivně vystoupila s přítmí lesa na prašnou cestu, které si nikdy před tím nevšimla. Najednou jí projel zvláštní pocit. Nikdy nic takového nezažila. Měla pocit, že její tělo exploduje, zvláštní třas jí prostupoval až ke konečkům prstů. Bezvládně se zhroutila na zem.

***


Stará paní Klusáčková zvědavým zrakem sledovala policisty před panelákem.
„To je jistě kvůli té paní z třetího patra. Jak se jmenovala.. Benešová Erika.. moc hezký jméno Erika, že?... Vy jste o tom neslyšela paní Pohořilská? To vám je tragedie. Prej vám ji normálně našli v tom lesíku nad polem, kousek za městem – tam u skládky, víte? Našel ji tam pan Sýkora, když venčil psa. Seděla tam, zády opřená o strom, vypadala úplně jak když spí. Akorát byla mrtvá. Nikdo neví, jak umřela“ šeptala vzrušeně paní Klusáčková. „Vůbec žádný známky násilí. A byla tak mladá a zdravá.. To je vám neštěstí...“ smutně zakroutila hlavou a pokračovala v cestě.

***


Erika cítila malé ruce na své paži. Otevřela oči a zjistila, že se nad ní s ustaraným výrazem sklání ona dívka.
„Jste v pořádku, madam?“
„Ano, ano.. vůbec nevím, co stalo...“ postavila se na nohy. „Ale cítím se skvěle...“ dodala překvapeně.
„Tak pojďte, vezmu vás k nám domů. Právě jsme zabíjeli slepici, máme skvělou polévku, udělá vám dobře.“
Šly dál po prašné cestě uprostřed zelených luk. Před nimi se objevilo město. Leželo schované v údolí, obklopené lesy a vlastně to bylo spíš jen pár dřevěných chalup s doškovými střechami obehnaných dřevěným plotem. Nikde nebyly paneláky ani hluk aut. Jen ržaní koní a zvonění kopyt. Pár obláčků kouřů z ohnišť a výhní stoupalo k nebi. Jen řeka protínající město zůstala stejná. Jen se nezdála být tolik hnědá a špinavá.

---