Tramvaje

jak jsou lidé někdy bezcitní...

Lidé přijíždějí a odjíždějí, jen mi se zdá,že zůstávám! Sem a tam se honí tramvaje uřícené pod tíhou lidských těl,jen někdy si lehce odfrknou a pak zase uhánějí dál. Vůbec jim nevadí, že já tady sedím- nevadí to nikomu!Všichni se tváří tak nepřítomně....jako trosky zříceného letadla. Jsou jako náklad,jenž převáží neůnavné tramvaje. Jsou jen těla - né duše,protože to by s nimi tak lehce nedrnčely od zastávky k zastávce, od mety k metě... A při tom odfrkávání působí samy mnohem citlivěji, než všechen lidský náklad. Dokonce se zdá, že se usmívají,když do nich vstupují dva mladí lidé.Dokonce pláčí, když spatří bezmocnost na jejich tvářích. Snad přeci neplují k přístavům tak lehce.. v každém z nich skládají a nakládají břímě svých citů, stejně jako MRTVÁ TĚLA LIDÍ...

---